Ze sklepení na ulici. Principál Divadla Ungelt si splnil kavárenský sen
Trvalo třicet let, než se splnilo přání herce Miloše Kopeckého. Před pár měsíci Milan Hein, principál Divadla Ungelt, otevřel vysněnou divadelní kavárnu, o níž slavný herec mluvil. Nese jméno Café Hein a vstupuje se do ní přímo z ulice Štupartská.
Tam, kde ještě nedávno své hosty zvala na menu srbská restaurace, to dnes voní kávou, sladkými dezerty a panuje umělecká atmosféra. „Škoda, že se toho Miloš nedočkal. To on mi před těmi třiceti lety řekl, že by bylo ideální, kdyby měl Ungelt i kavárnu v úrovni ulice,“ přibližuje zakladatel jednoho z významných pražských divadel.
Jednu kavárnu, či spíše bar už zdejší umělecká scéna má. Náhodný host z ulice by ji ale stěží objevil. Je totiž spolu s divadlem schovaná ve starobylém románském sklepení z jedenáctého století, které je součástí Týnského dvora, umístěného nedaleko Staroměstského náměstí.
Ten sloužil původně, od dvanáctého století, kupcům jako skladiště i jako odpočívárna. Kupci byli pod královou ochranou, za což platili poplatek, později clo. Vše, co do Prahy přivezli, muselo být um Geld, tedy proclené. Odtud pochází název Divadla Ungelt. Ve čtrnáctém století pak byl vystavěn celý třípatrový dům, který patří židovské obci a je ve správě společnosti Matana, která má pod sebou veškerý majetek židovské obce v Praze.
„Tady, kde dnes sedíme, býval kdysi bar hotelu, jež společnost provozovala. Jenže po několika letech se toho vzdali, hotel pronajali a nakonec tady byla srbská restaurace. Ta ještě donedávna prosperovala, ale pak se jí začalo dařit hůř, a tak nás z Matany oslovili, zda ten prostor nechceme. A my chtěli,“ přibližuje provozní ředitel a jednatel divadla Martin Šimek.
Co místo restaurace bude, to věděli hned. Kavárna, do níž mohou hosté nahlížet přímo z ulice, byla splněným snem. Jen jí musela předcházet celková rekonstrukce. Místnosti bylo potřeba vymalovat, vybudovat novou kuchyni, toalety.
„Když jsme odsunuli nábytek, tak veškeré stěny byly vlhké, protože tady za těch čtyřicet let nikdo nesáhl na vodovodní potrubí a to začalo prosakovat. Tím se nám celá přestavba nejen prodražila, ale také o měsíc protáhla. Museli jsme všechno rozkopat a vyměnit rozvody,“ vysvětluje provozní ředitel.
Kavárně ale museli dát hlavně její osobitý ráz. K tomu si přizvali filmového architekta Jana Vlčka. Ten dostal volnou ruku a byla to pro něj práce za odměnu. „Já jsem vlastně takový kavárenský povaleč, jsem v nich jako doma – jsou to mé obýváky, pracovny i zpovědnice,“ říká s tím, že v Ungeltu mu šlo hlavně o to zachytit atmosféru celého místa.
„Restaurace, která tu byla předtím, byla esteticky velmi vulgární. Do prostředí Starého Města jsme chtěli zasadit kavárnu, která je současná, ale zároveň ctí a čerpá z prvků, které byly ve starých podnicích kolem, třeba ze slavné kavárny Komárek. On ten prostor si tak trochu sám řekne, co vlastně chce,“ podotýká architekt.
Změnila se i celková dispozice. „A já mám takovou teorii, kterou uplatňuji ve filmech i v civilu. Že když děláte interiér restaurace nebo kavárny, musí se líbit hlavně ženám. Takže když se jim někde líbí, chodí tam, a za nimi tam pak chodí i muži. To mám vyzkoušené. Navíc všude na světě jsou to ze sedmdesáti procent právě ženy, které kupují a iniciují návštěvu divadla nebo kina nebo jiné kulturní akce,“ doplňuje.
Rekonstrukce kavárny trvala kolem tří měsíců. Rozdělená je na dvě místnosti. V té první upoutá hosty nově odkrytá gotická freska ze čtrnáctého až patnáctého století umístěná nad mosaznou barevnou deskou. Ve druhé dominuje monumentální malba, která navozuje iluzi barokního divadla.
Na stěnách pak visí fotografie zachycující třicetiletou historii Divadla Ungelt. Teplé, tlumené osvětlení doplňují barvy na stěnách, které prý architekt volil stejné, jaké má u sebe doma – zlatou a modrou. Obě k sobě pasují a působí útulným dojmem. „Navíc jsou v módě a v interiérech spolu krásně fungují, jsou takové harmonické,“ podotýká Jan Vlček.
Uměleckou atmosféru ještě dokreslují dřevěné stoly, každý jiný, stejně jako židle, které jsou povětšinou darované samotnými herci a odkazují i na divadelní bar ve sklepení. Tam si ve výklenku ve stěně, na čestném místě, trůní třeba židle darovaná bývalým prezidentem Václavem Havlem.
Ostatně tradici židlí odstartoval v roce 1995 již zmiňovaný Miloš Kopecký. Jako symbol přízně Ungeltu věnoval své oblíbené otáčivé křeslo, které je ve foyer. Kromě ní tu hosté najdou i židli Marty Kubišové nebo Věry Čáslavské.
„S Milošem Kopeckým jsme dělali takový televizní triptych rozprav, které pak vyšly i knižně. A za peníze, které jsem na tom vydělal, jsem si zrekonstruoval prostory sklepení a otevřel divadlo s tím, že v něm Miloš bude hrát. Jenže čtyři měsíce nato zemřel a na mém jevišti se nikdy neobjevil,“ přibližuje Milan Hein.
Vybudování kavárny vyšlo na zhruba pět milionů korun. A divadlo ji zvládlo zaplatit ze svého, bez jakékoli dotace nebo úvěru. Ostatně o granty už od dob covidu nežádají. „Tehdy šel vlastně soukromý sektor kultury úplně stranou. Dotovaly se všechny státní divadelní instituce a nám bylo řečeno, že jsme měli mít finanční polštář. Takže od té doby už nic po nikom nechceme,“ upozorňuje principál divadla Milan Hein.
Divadlo je schopné uplatit si všechno samo. Za rok odehrají kolem pěti set představení, živí je hlavně zájezdy a letní scéna, na ni přecházejí od poloviny května do poloviny září. Druhou polovinu roku pak jsou v kamenném divadle. Jedním ze zdrojů příjmů jsou také soukromá, zadaná představení, kdy si firma či podnikatel může objednat večer jen pro sebe a pro své kolegy či přátele.
Divadlo je specifické i pro samotné umělce. „Herci si u nás mluví do toho, s kým budou hrát a spolurozhodují dokonce o tom, kdo bude představení režírovat. To je v normálním divadle nemyslitelné. I díky tomu tady máme ty nejlepší herce s touhle výjimečnou šancí zvolit si a rozhodovat sami o svém hereckém osudu,“ zmiňuje Milan Hein.
Adresa: Štupartská 7, Praha 1
Otevírací doba: pondělí až neděle 9–21
V minulosti fungovala i dohoda, že herci byli věrní pouze Ungeltu a v jiných divadlech nehráli. To už dnes moc nejde, protože jsou zvyklí hostovat i na jiných scénách. Přesto pár stálic zůstává – třeba Richard Krajčo, David Švehlík nebo Petra Nesvačilová.
Milan Hein je na kavárnu pyšný, třikrát denně se prý zajímá, kolik do ní dorazilo lidí, kolik se prodalo snídaní, jaká je tržba. Otevřeno v ní mají denně, od devíti do jednadvaceti hodin. Divadelní bar ve sklepení pak otevírá od sedmnácti hodin.
„Teď už to u nás vypadá tak, že hodinu před představením je plno jak v kavárně nahoře, tak i dole. V baru mohou diváci zůstat i po skončení hry, posedět, mají možnost potkat herce. Stejně jako v kavárně nahoře, kam řada z nich chodí,“ prozrazuje Milan Hein.
Ostatně, na jednom z produktů kavárny se podílel i herec Jiří Langmajer. Na mlýnku nabízejí baristé jeho vlastní kávu upraženou v pražírně Michael Caffé. Balení s jeho podpisem si mohou koupit hosté také domů.
The post Ze sklepení na ulici. Principál Divadla Ungelt si splnil kavárenský sen appeared first on Forbes.