Malířka temných emocí, která nadchla i ve světě. Kde se vzal úspěch Anny Ruth?
Ještě na AVU o její malbu nebyl velký zájem. Anna Ruth se prodejům svých obrazů sama bránila. Dnes je situace dramaticky odlišná. Mladá umělkyně vystavuje po celém světě a zájem sběratelů o práce, které definuje silný vztah k přírodě a středověká mystičnost, strmě roste.
„V naší rodině jsem čtvrtou generací malířů, takže prostředí bylo umění vždy otevřené. Současně však existovaly velké pochybnosti o tom, zda je pro mě volné umění ‚rozumnou‘ volbou kvůli nevyzpytatelné možnosti uplatnění. Nakonec ale bylo zřejmé, že se tomu směru nemohu vyhnout,“ vzpomíná na rozhodnutí odejít studovat uměleckou školu Anna Ruth.
V ateliéru kresby Jiřího Petrboka však jako talent, o jehož obrazy bude extrémní zájem, nepůsobila. Svou roli v tom hrála především povaha Anny Ruth, která se svých intimních pláten nechtěla vzdát. Nikdy totiž netoužila malovat „na poptávku“, tvorba pro ni už od dětství představovala niternou potřebu se vyjádřit.
I proto na obrazech často najdete éterické ženy, které nápadně připomínají samotnou Annu. „Vlastní rysy jsou pro mě nejdostupnějším vizuálním materiálem a v zrcadle se vídám denně. Nejde ale o autoportréty. Nemaluji konkrétní osoby, spíš hledám výraz a vnitřní stav, který nesou,“ doplňuje malířka, která svou tvorbu aktuálně vystavuje v umělecké galerii Brooke Benington v Londýně.
Typická pro její práce je ale především podivná mystická energie, často prodchnutá i nenápadnou ironií a sarkasmem. Detaily tváří, na nichž sedí noční můry, štíhlé bílé ruce vyčnívající z ponuré kobky nebo prapodivné harpyje s děsivým pohledem, to je jen letmý výběr témat, která malířka zpracovává.
Zásadní je pro ni nejen historizující tajemná estetika, ale i silný vztah k přírodě. „Líbí se mi verze světa, kde si příroda bere zpět, co jí patří. Mrzí mě, že se rozdělil a vypáčil do takové podoby, kdy je příroda chápána jako protivník, jako samostatná realita stojící proti té lidské. Dlouho jsem se snažila malovat přírodu takovou, jakou ji viděli lidé kdysi, jako sílu, která je přesahuje, vyvolává bázeň, úctu i respekt,“ říká Anna Ruth.
Sama vyrůstala v krajině Českého středohoří, na okraji vsi u lesa, izolovaná od svých vrstevníků a právě podobná zkušenost ji dovolila vybudovat si silný vnitřní svět, ze kterého čerpá dodnes. Malbě propadla už jako malá a i díky její mamince je řada kreseb zachovaná.
„Jako dítě jsem kreslila téměř manicky; rozkládala jsem po zemi desítky papírů, nahlas si vyprávěla příběhy a okamžitě je zakreslovala,“ vzpomíná na raná léta malířka, jejíž nejdražší obraz se prodal letos na veletrhu Frieze v Londýně.
Zlom v její kariéře nastal, když začala svá plátna sdílet na sociálních sítích. Zdrženlivost, která jí ještě na škole nedovolovala se plně prosadit, zmizela a Anna Ruth se postupně začala etablovat jako výrazná postava nejen zdejší, ale i mezinárodní scény.
„V posledním ročníku jsem prošla velkou osobnostní změnou. Začal mě unavovat můj strach z toho, co by se stalo, kdybych byla vidět. Přiznala jsem si, že mě láká zkusit vystoupit ze stínu a konečně dát veškerou svou energii do toho, co mě naplňuje nejvíc, a přestala jsem se bát odsouzení. Došlo mi, že ty obrazy, co v sobě nosím, za mě nikdo jiný nenamaluje a že je jich tolik, že nevím, jestli na to celý můj život vůbec stačí,“ vrací se Anna Ruth ve vzpomínkách do časů, kdy se rozhodla svou tvorbu ukázat světu.
Za tu dobu se její práce objevily na desítkách výstav od Bold Gallery, Pragovky až po výstavu v galerii IRL v New Yorku.
Všude tam její fantazie znejišťuje diváky nezvyklým mixem jemnosti a syrovosti. Řada motivů možná na první pohled působí vstřícně a mile, ale při bližším pohledu narazíte na detail, který je často temný až krutý. Přitom v tvorbě Anny Ruth bylo i výrazně „veselejší“ období, kdy si jako hlavní motiv své práce vybírala kočky.
„Ráda na tu dobu vzpomínám, kočky vznikaly současně s mými nejtemnějšími obrazy, které jsem kdy za život namalovala. Byly něčím, co jsem potřebovala k vyvážení té těžkosti. Kočičí obrazy byly všechno, jen ne těžké,“ vysvětluje fázi, kdy temnotu vyvažovala světlem.
Určitá polarita, schopnost vidět obě roviny té samé věci, nebát se rozhrnout závěs a odvážně se tváří v tvář podívat, co je za ním, je tou schopností, která na tvorbě Anny Ruth fascinuje nejvíc. Je jako náš empatický průvodce do temných vrstev duše, které bychom raději neviděli, ale ony nikdy nezmizejí.
„Vytvářím to, co mi ve fyzické realitě chybí a co mohu svou prací do určité míry ovlivnit. Je to reakce na konstantní naléhavost zhmotnit těžko pojmenovatelné a zachytitelné věci. Chci, aby to divák pocítil, aby se tím gestem dokázal přenést do emoce, kterou by jinak mohl přehlížet. Má tvorba je o transformaci, přetavování významů a zpracování bolesti. Je to touha po harmonii,“ přibližuje svoji vizi Anna Ruth.
Zájem o české umělkyně roste v zahraničí setrvale. Nejde jen o práce Kateřiny Šedé nebo Evy Koťátkové, fenomenálním úspěchem tohoto roku byla především sólová výstava Kláry Hosendlové v berlínské Hamburger Bahnhof. I zájem o Annu Ruth tak potvrzuje, že české umělkyně jsou lákadlem.
„Teď připravuji sólovou výstavu, která proběhne v dubnu 2026 v amsterodamské galerii Grimm. Na to se neskutečně těším. Chci se v této výstavě hodně věnovat intimitě a vztahům. Stále mám pocit, že jsem na začátku, a největší touhou je pro mě možnost nepřestávat tvořit,“ svěřuje se třicetiletá malířka.
Proč si ale myslí, že zájem o zdejší umělkyně roste právě dnes? „Obecně myslím, že za zvýšenou viditelností českých a slovenských autorek stojí jejich mimořádná síla. Je tu generace žen, která stojí za mezinárodní pozornost a já jsem ráda, že to zahraniční publikum skutečně vnímá a dokáže rozeznat. Současně cítím, že v mezinárodním diskurzu roste zájem o umění z postkomunistických zemí. Obrací se pozornost k jejich zkušenosti a vrstvenému traumatu, ale i k mystice, kterou si tento region nese. Občas je v tom i nádech exotizace až fetišizace ze strany Západu, ale to ponechme stranou. Podstatné je, že naše umělkyně a umělci obstojí sami svou tvorbou.“
Tvorba je pro Annu i dnes niternou potřebou a celoživotním závazkem. Po roce těžkého boje s boreliózou si ale ještě víc uvědomila, jak křehká umí realita být. „Dlouho jsem své úspěchy spíš zlehčovala, uvědomovala jsem si pomíjivost uměleckého světa a nechtěla jsem se nechat unést. Během nemoci jsem ale reálně prožívala obavy, že o všechno mohu přijít. Začínám proto vnímat každý úspěch mnohem intenzivněji a chci si ho naopak užít s obrovskou vděčností. Je to důkaz, že můžu pokračovat dál.“
The post Malířka temných emocí, která nadchla i ve světě. Kde se vzal úspěch Anny Ruth? appeared first on Forbes.