Mezi rodiči a dětmi je digitální propast. Zákazy nepomáhají, říká Lenka Dědková
Jak technologie zasahují do lidských životů. Jak se rodičům daří či nedaří s nimi fungovat a jak se s nimi vypořádat ve výchově. Nejen tím se zabývá vědkyně Lenka Dědková. Na brněnské Masarykově univerzitě, institutu Interdisciplinárního výzkumu internetu a společnosti na toto téma zpracovává svůj vlastní projekt. A v něm se ptá, co vlastně rodiče vědí o online sociálním životě svých dospívajících dětí.
„Zajímá mě, zda se rodiče snaží nějak ovlivňovat, co jejich děti dělají na internetu, jak tu aktivitu chápou a jak na ni reagují,“ říká Lenka Dědková. Protože je spíše kvantitativně orientovaná výzkumnice, pracuje většinou formou dotazníků, jejichž výsledky statisticky zpracovává. Do toho občas kolegové v jejím týmu provedou kvalitativní výzkum, kdy se s respondenty baví tváří v tvář anebo obě možnosti zkombinují.
Na jakém vzorku váš nejnovější výzkum probíhá?
Nasbírali jsme odpovědi od šestnácti set rodin, ptali jsme se vždy jednoho rodiče a jednoho dítěte. Máme za sebou také longitudinální výzkumy, což znamená, že je tam opakované měření napříč několika vlnami. Tam jsme v první vlně měli víc než tři tisíce domácností.
V kvantitativním výzkumu musejí být počty účastníků docela velké, protože malé vzorky limitují to, co můžete zjistit.
Vybíráte rodiny tak, aby byly zastoupené různé sociální vrstvy?
Ano. Momentálně děláme často výzkumy s pomocí online panelů různých výzkumných agentur. Tam nejde snadno dělat pravděpodobnostní typ výzkumu, takže často děláme kvótní výzkum.
To znamená, že podle známého rozložení základních sociodemografických indikátorů v populaci nastavíme kvóty tak, aby náš vzorek populaci dobře odpovídal.
Typicky řešíme socioekonomický status rodiny, místo bydliště, jeho velikost, region, abychom měli zastoupené lidi z malých měst, velkých měst, vesnic, ze všech oblastí České republiky, a aby tam bylo rozumné rozvrstvení třeba z hlediska vzdělání rodičů jako jednoho z indikátorů sociálně ekonomického statusu rodiny.
Proč vás právě toto téma zaujalo?
Dostala jsem se k tomu trochu pragmaticky tak, že jsme v nějakou dobu měli k dispozici data, která se týkala rodičů. Začala jsem se jim věnovat a zjistila jsem, že je to oblast, která mě zajímá, přijde mi srozumitelná, má relativně přímý vliv na praxi.
Zároveň mi to přijde jako velmi důležitá oblast. Z řady výzkumů vyplývá, že ze strany rodičů je velká poptávka po tom, jak si mají poradit s tím, co všechno děti dělají na internetu.
Sami rodiče se často cítí ztracení v tom, jak rychle se technologie vyvíjejí, protože sami zkušenost s internetem z vlastního dětství nemají. Takže v tom mi to přijde jako dobré téma. Je aktuální a baví mě.
Co jste zatím z dat zjistila?
Na závěry je ještě brzy, výzkum v mém projektu stále běží, ale některé části už zanalyzované
máme. V těch nejčerstvějších datech hodně řešíme, co vůbec rodiče vědí o tom, co jejich děti na internetu dělají.
Výzkumy obecně ukazují, že toho zase nevědí až tak moc. Naše data naznačují, že zhruba padesát procent rodičů dětí, které se zapojují do nějaké rizikové aktivity nebo mají nějakou nepříjemnou online zkušenost, o ní neví. My se dál v projektu budeme teď zabývat právě tím, čím se liší rodiče, kteří takovou znalost mají a kteří ne.
Je to tím, že děti se s takovými věcmi doma nesvěřují?
Není nic objevného na tom, že děti sdílejí víc i ty nepříjemné věci, když se v rodině komunikuje otevřeněji.
To znamená, že pokud je mezi rodičem a dítětem víc respektující komunikace a v jejich vztahu je vyšší dimenze vřelosti, spíš se rodiči svěří. Naopak vyšší přítomnost výrazné kontroly a striktnosti ve výchově pravděpodobnost svěření snižuje. A to platí pro svěřování se s tím, co se děje na internetu, i mimo něj.
Rodiče mají asi trochu nevýhodu, že digitálnímu prostředí, v němž se dítě pohybuje naprosto přirozeně, tolik nerozumějí. Hraje to roli?
Určitě. V našem výzkumu, kde jsme se dospívajících ptali na důvody nesvěřování se rodičům ohledně
nevyžádaných sexuálních zpráv, zmiňovali, že se jim nechtějí svěřit, protože rodiče jednoduše nerozumí světu sociálních sítí.
Zároveň výzkumy ukazují, že rodiče se často o takové pochopení ani nesnaží a na média a zkušenosti s nimi se dětí sami neptají.
Jenže když to rodiče nedělají a starají se jen o to, co dělalo ve škole, po škole, co mělo k obědu, zda má úkoly, ale už se ho nedoptávají, co zažilo na sociálních sítích, co tam vidělo, s kým si tam dopisuje nebo co se děje ve hře, kterou hraje, dítě si pak myslí, že to rodiče vůbec nezajímá. Mezi dítětem a rodičem pak tedy vzniká informační mezera.
Řeší pak rodiče kontrolu tím, že se jednoduše dítěti podívají do mobilu nebo na počítač? I s rizikem, že naruší jeho soukromí?
Někteří rodiče tak kontrolu dělají. V datech je krásně vidět, že tendence kontrolovat dítě tímto stylem klesá s tím, jak dítě roste a přechází do dospívání. A podle mě je to dobře, protože dítě má nárok na soukromí. Samy děti, respektive spíš dospívající, si online soukromí před rodiči chrání.
Když byl pro dospívající atraktivní Instagram, tak si třeba vytvořili svůj falešný profil, který mohl rodič vidět, takzvaný „finsta“, na který dávali jen nezávadné věci. A vedle toho měli ten pravý, „rinsta“, real instagram, tedy ten, který sdílejí se svými kamarády, ten, který je pro ně opravdový.
Spousta telefonů už má dnes rodičovskou kontrolu, která sleduje čas a je možné ho omezit, vidí také, jaké mají nainstalované aplikace. I to často děti umějí obejít a nemáme ani žádnou silnou podporu ve výzkumech, že by takové aplikace samy o sobě nějak výrazně pomáhaly děti chránit.
Tím, že rodiči ale například ukážou, jaké aplikace mají nainstalované a kolik času v nich tráví, jim dává možnost se zeptat dítěte, proč jsou pro něj zrovna tyto apky důležité a co na nich dělá.
Takže rodič by se měl naučit správně ptát?
Ano, ptát i reagovat, když už s nimi dítě něco o svých online aktivitách sdílí. Když jsme řešili ve výzkumech s adolescenty, proč o některých negativních situacích rodičům říkat nechtějí, tak zmiňovali, že rodiče nerozumí a neorientují se v sociálních sítích a jejich jediná reakce na nějaký problém je, že jim je zakážou. A to dospívající nechtějí.
Zmiňovali, že rodiče třeba nechápou některé aspekty, které s sebou používání sociálních sítí nese. Když jste na sítích, někdy se jednoduše stanou i některé ty negativní věci. Dospívající občas třeba sexuální pobídky od jiných lidí, z neznámých účtů. Ale ony si to velmi rychle vyřeší samy.
Účet zablokují, zprávu smažou a vlastně jsou s tím v podstatě v pohodě. A berou to už jako součást, jako nějakou daň za to, že na té sociální síti jsou. Samozřejmě to není dobře, že se tam tohle děje, ale oni se s tím vypořádají.
Když tomuhle rodič nerozumí, může snadno reagovat z hlediska dospívajícího přehnaně. Odrazující jsou přitom pro dospívající obě krajní varianty reakce – jak ta přehnaná, typicky následovaná i nějakým trestem pro dítě jako zákaz telefonu, tak i ta příliš zlehčující, kdy rodič naopak nějakou online zkušenost odmávne jako
nedůležitou „kravinu“, čímž vlastně naopak zase nějakou věc bagatelizuje.
V obou případech dítě ztratí chuť příště rodiči o svých zkušenostech říct.
Přitom z pozice rodiče je v pořádku přiznat, že tento svět nechápou. Přiznat to i dítěti a jednoduše ho požádat, ať mu vysvětlí, čím jsou pro dítě videa zajímavá, co se mu na hře líbí – nechat si to ukázat, vyzkoušet sami. Ale je potřeba to dělat se zájmem a bez předsudků o tom, že všechna videa jsou přece hloupá a z her se akorát blbne.
Jaká je dnešní generace Z? Kolik času tráví na sociálních sítích, jak moc je pohlcena online prostředím?
Máme k dispozici data z telefonů třinácti- až sedmnáctiletých a z nich vycházelo, že průměrně stráví s telefonem denně čtyři hodiny a jedenáct minut. Z toho sociální sítě tvořily hodinu a čtvrt. Dívky na nich jsou více – průměrně šestadevadesát minut, zatímco chlapci necelých šedesát. Jak moc je to prostředí ovlivňuje, na to zatím výzkum odpověď nemá.
Obecně – pro některé děti mají sociální sítě negativní efekty, pro jiné pozitivní. Dělali jsme například analýzu toho, co se děje, když se děti na internetu baví s novými lidmi, které neznají z běžného života.
Předpokládalo se totiž, že online komunikace nahrazuje offline vztahy. Byla obava, že se zhorší kvalita vztahu a sociální dovednosti, že se tím v důsledku zvýší osamělost, protože online komunikace je přece povrchní a nedostatečná.
Ani v jedné analýze se to ale nepotvrdilo. Nezdá se, že by online prostředí dětem ubíralo komunikační dovednosti na sociálním poli nebo ovlivňovalo osamělost. Bavíme se tady o průměrných efektech. Jinak to může být u specifické malé skupiny dospívajících, kteří vykazují znaky excesivního, problematického používání.
Přesto to mohou někteří rodiče vnímat jako problém.
To chápu. Bohužel nebo bohudík, jsme ale ve fázi, kdy technologie jsou tak moc zapojené do našich životů, do životů rodiny, do vrstevnických vztahů, že online komunikace je součástí toho, jak se momentálně vztahy formují a udržují.
Dospívající, který dnes nemá přístup na internet, tak přichází o jedno z prostředí, kde jeho kamarádi a spolužáci interagují a prohlubují svoje vztahy – bez něj. Kdyby asi dítě vyrůstalo v kolektivu, v němž nikdo z kamarádů nemá telefon, bylo by to v pohodě. Ale takové kolektivy už dneska prostě nejsou.
Dělají tedy rodiče chybu, když se snaží dítěti přístup k internetu omezit?
Kdyby mu ho omezili výrazněji, než to dělají ostatní rodiče jeho kamarádů, tak mu vlastně najednou omezí i přístup k nim. A bude mít kvůli tomu ve své vrstevnické skupině o dost horší pozici.
Myslím, že odebrání technologie v tuhle chvíli – bavíme se teď ale opravdu už o dospívajících, a ne mladších dětech – může mít přesně ten následek, že kvalita vztahu dítěte s jeho kamarády a spolužáky může být v důsledku horší. Protože se pro ně stane mnohem méně dostupným. Zatímco ostatní se baví online, ono nemůže a logicky pak je v té partě na okraji.
Hádám, že tohle asi moc rodičů nechápe, protože takovou zkušenost s online světem ze svého dospívání nemají.
Přesně tak. Rodiče vlastně nevědí, jak k tomu přistupovat. Najednou vidí jen to, že děti tráví zbytečně moc času na internetu místo, aby šly, stejně jako kdysi oni, raději na hřiště. To je jedna z perspektiv.
Sešla se spousta zajímavého množství faktorů, včetně masivního rozvoje médií, které postavily rodiče, ale i prarodiče do takové méně komfortní situace, než ve které byli předtím. V našich výzkumech rodiče často zmiňují, že výchova dospívajících dětí je kvůli digitálním technologiím obtížnější.
Mají pravdu?
Z hlediska teorie to dává naprostý smysl. Když si představím své vlastní dětství, které bylo ještě z větší části offline, pak toho, co může dnešní děti ovlivňovat, je podstatně více. V „offline“ dětství to byla rodina, škola a nějaká nejbližší komunita ve fyzickém okolí bydliště. Teď máte najednou nekonečné množství dalších potenciálních socializačních vlivů mimo kontrolu rodiče.
Když jsme se ptali rodičů na to, čeho se s ohledem na digitální média u svých dětí obávají, tak část z nich mluví například o influencerech, bojí se u svých dětí vyššího materialismu. To je hodnotový posun od toho, co vy byste si jako rodič přála, a najednou musíte ve výchově reagovat i na podobné nové faktory, které na vaše dítě působí ve větší míře než ve světě bez internetu.
A rozumím naprosto tomu, že pak se může jevit jako správná cesta telefon dítěti vzít a vlastně ho od takových vlivů odstřihnout. Ale tím, že jsme ve světě digitálních technologií, tahle cesta reálná není. My tím dítěti zamezujeme možnost se učit, možnost vidět, jak vypadá digitální prostředí, ubereme mu kamarády, ale i možnost participovat v občanských věcech.
Vychází vám z toho všeho nějaká rada pro rodiče? Jak se k tomu postavit?
Zmínila bych několik věcí. Podle mě je dobré si ujasnit, co je vlastně z pohledu rodiče jádro problému. Proč mu to vlastně vadí, čeho se bojí, že se stane, když dítě bude trávit čas online. A následně řešit, jak zajistit, že se jejich obava nestane skutečností. Velmi reálná obava například je, že nadměrné používání telefonu je spojené se zvýšenou sedavostí.
A je spousta výzkumů, které ukazují, že sedavost má celou řadu negativních důsledků. Pokud je tedy toto pro rodiče problém, měl by, ideálně spolu s dítětem, řešit, jak nastavit denní režim tak, aby dítě mělo dost pohybu. Vysvětlit mu, proč je to důležité. Ale snažit se taky pochopit, proč je používání telefonu důležité pro dítě.
A podobné je to v ostatních oblastech. Doporučila bych zamyslet se spolu s tím dítětem nad tím, co vlastně dělá s technologií, co mu to přináší, co je pro něj to lákadlo. A pokud se rodiči nelíbí, že danou věc dítě získává online, pak nabídnout něco jiného, nějakou offline aktivitu, která pro dítě bude mít podobné benefity.
To ale třeba v případě počítačových her není tak snadné, ne?
Může to být obtížnější, ale v zásadě je to totéž. Část toho, co děti u her drží, je, že zažívají nějaký pocit svých vlastních dovedností. Postupují v té hře, ona je těžší a těžší a oni překonávají další výzvy. Zažívají pocit toho, že nad něčím mají kontrolu, něco zvládají udělat.
Pokud dítě nemá žádný zdroj tady toho pocitu ve svém běžném životě, je jasné, že je víc přitahované hrou. Protože zažít si pocit vlastních kompetencí je mimochodem vývojová potřeba dětí. Takže lze takovému dítěti nabídnout zdroj podobného pocitu jinde? Co by šlo dělat, aby ho zažilo i mimo hry? Další silná motivace je jednoduše zábava – když chceme, aby se jí dítě vzdalo, má co dělat jiného? Nebo je jiná reálná alternativa pro dítě, sednout si pasivně před televizi?
Co váš výzkum přinese?
Jak už jsem zmínila, dál plánujeme analyzovat data o tom, v čem se liší rodiče, kteří mají víc informací od
svých dětí, od těch, co je nemají. Doufáme, že pak budeme schopni dávat trošku víc specifické rady o tom, co mají rodiče dělat, aby se mezi nimi a jejich dětmi netvořila v komunikaci o online zkušenostech bariéra.
Budete pak výsledky výzkumu někde uveřejňovat?
Ano, klíčové z vědecké stránky je studie publikovat v odborných časopisech. Neméně důležité ale pak je,
aby se dostaly i dál, k běžné veřejnosti, rodičům. Projekt je na tři roky, my jsme teď ve druhém roce řešení. První rok jsme analyzovali nějaká data z předchozích výzkumů, připravovali jsme dotazník.
Letos jsme data sbírali a teď po zbytek roku a další rok je budeme analyzovat a dělat z něj výstupy. Kromě akademických článků budeme z každé studie psát blogové příspěvky na náš web.Ty potom sdílíme i na našich sociálních sítích. Když máme nějaké silnější téma, uděláme k tomu tiskovku, čímž se snažíme dostat i k širšímu publiku.
Už víte, čím se budete zabývat v dalším výzkumu?
Vím, že budu muset podat nějaký nový projekt výzkumu a budeme řešit, jestli už další rok, nebo za dva, podle strategie pracoviště. Takže konkrétní náplň bude částečně záviset i na tom – protože mezitím se úroveň poznání zase o kousek posune. Určitě budu chtít pokračovat v rodičovských tématech. Velkou výzvou začíná být AI, takže budeme pravděpodobně cílit na zkoumání toho, jak ji rodiče řeší.
The post Mezi rodiči a dětmi je digitální propast. Zákazy nepomáhají, říká Lenka Dědková appeared first on Forbes.