Všichni jsou najednou experti na obranu. EU bude zbrojit jen pomalu, říká analytik
Ke stahování desítek tisíc amerických vojáků, kteří jsou v současnosti rozmístěni napříč Evropou, zatím nedochází. Signálů, že se na ně starý kontinent při své obraně nebude moct spolehnout, však v posledních týdnech zaznělo víc než dost.
Slyšeli jsme také spoustu volání po „probuzení Evropy“, zejména co se týče jejích výdajů na obranu. Například česká vláda nyní slibuje tři procenta HDP v horizontu pár let. Bezpečnostní analytik Vojtěch Bahenský však varuje před přehnaným optimismem.
Odborník z Institutu mezinárodních studií Univerzity Karlovy popisuje obrovské množství práce, které nás ještě čeká, pokud chce Česko svou armádu skutečně zvětšit a posílit tak, aby odpovídala papírovému rozpočtu ve výši tří procent HDP.
„Akviziční projekty zaberou půl roku až rok, než se něco vybere. Do dvou let by mohla být podepsána smlouva. Může trvat další tři čtyři roky, než nám to přijde. Takže jestli chceme tuhle armádu mít za pár let skutečně k dispozici, musíme začít hned teď,“ říká Bahenský, pro kterého je debata ve veřejném prostoru z posledních dní větším zdrojem frustrace než obvykle.
Proč je problém, že najednou všichni řeší téma evropské bezpečnosti?
Základní problém, který vnímám dlouhodobě, je, že u spousty politických otázek mají lidé přímou zkušenost, na základě které se mohou orientovat. Lidé vědí, jak vysoké důchody mají jejich prarodiče, jaké platí daně, jak dlouho čekají u lékaře nebo na stavební povolení… U spousty abstraktních otázek, typicky u války a bezpečnosti, tento referenční bod chybí. A díkybohu za to. Naše společnost i politici jsou produkty mimořádného mírového období v Evropě.
Ani v posledních třech letech není bezpečnost méně abstraktní otázkou?
To nestačí, bude to trvat dlouho. I médiím bude trvat dlouho, než se přizpůsobí. Lidé se o to nejdřív musejí začít zajímat, pak se o tom začne víc psát, pak se třeba najdou i mezi novináři lidé, kteří se na to začnou specializovat.
Tohle se přece od začátku války na Ukrajině děje…
Do určité míry ano, ale za mě ne dostatečně. Kdo kdy naposledy sepsal něco například o civilně-vojenských vztazích? Od toho, jakým způsobem se ty věci pokrývají, se pak odvíjí to, koho se na co novináři ptají a na co ti lidé odpovídají.
Frustruje mě třeba, že na obranu se novináři ptají jen ministryně obrany a možná ještě bezpečnostního poradce premiéra, když ho teď máme. Nikdo se neptá třeba ministra financí. Přetrvává tady dojem, že obranu lze zastrčit někam do kouta s tím, že to je úkol armády a ta si to má nějak zařídit.
Takhle to nefunguje, na obraně se musejí podílet i ministerstvo zdravotnictví a vnitra. A i školství a doprava tam mají taky pár úkolů… Na tohle se roky kašlalo, protože to zvenku nikoho nenapadne. A když se na to těch politiků nikdo neptá, tak oni to dělat nebudou. Společnost pak v tomhle nevnímá souvislosti, což může být velice nebezpečné.
Proč?
Podle mě je strašně nebezpečné přesvědčení některých lidí, že řešení velkých složitých problémů je zjevné a jednoduché. Jako že u obranyschopnosti jednoduše stačí zvednout výdaje na obranu. Nikdy to není tak, že jedno řešení má jen klady a žádné zápory. Je to nebezpečné i proto, že tihle lidé dostanou pocit, že všichni, co si nemyslí to, co oni, jsou úplní idioti.
Jaké je podle vás politicky průchodné řešení navýšení výdajů na obranu?
Co je politicky průchodné, říct nedokážu, tahle průchodnost se zjistí až s časem. Při pohledu na aktuální průzkumy vyšší výdaje na obranu průchodné nejsou, ale stejně k nim bude muset nějak dojít. Politici jsou v určitých situacích schopni udělat nepopulární kroky.
Česko si v posledních dekádách vykopalo obrovskou jámu, kdy jsme se snažili mít armádu odpovídající dvěma procentům HDP a dávat za ni 1,3 procenta.
Co tedy ty konkrétní návrhy?
Ministrem financí naznačený plán tří procent HDP na obranu v horizontu tří až čtyř let by podle mě mohl být ambicióznější. Obranný fond, který teď máme díky ministryni obrany, je pozitivní změnou, mohli bychom ho však přetvořit na reálný fond.
Co tím myslíte?
Dřív to bylo tak, že ministerstvo obrany muselo vždycky utratit všechny peníze, které dostalo, jinak mu je ministerstvo financí sebralo. Pro dlouhodobé plánování je tento přístup úplně destruktivní, často se vám něco zpozdí z důvodů, které nemusejí být vaší vinou, a potřeba čerpat peníze se posune.
Dlouhodobě může fungovat model Státního fondu dopravní infrastruktury, tedy že v momentě, kdy se peníze do fondu vloží, jsou považovány za utracené. To je něco, co by ozbrojeným silám a ministerstvu obrany dalo mnohem větší flexibilitu. Šlo by do něj dávat více peněz s tím, že se utratí až v následujících letech.
Chápu, že to není optimální nakládání s prostředky, které by šlo investovat. Ale nechápu, proč to nejsme schopni akceptovat u obrany země, když jsme schopni nechávat obrovské přebytky na účtech některých samospráv.
Podle think tanku Bruegel by šlo americkou početní sílu částečně kompenzovat větší koordinací evropských armád NATO. Není tohle jednodušší cesta, jak zvýšit obranyschopnost?
Bez těch peněz na obranu se nepohneme. Třeba Česko si v posledních dekádách vykopalo obrovskou jámu, kdy jsme se snažili mít armádu odpovídající dvěma procentům HDP a dávat za ni 1,3 procenta. Vojáci si samozřejmě z principu poradí, jak nejlépe umějí. Tyhle škrty se krátkodobě dají obcházet, ale postupně se akumulují. Najednou vám začnou docházet náhradní díly, munice, uniformy…
My se teď v první řadě potřebujeme z této jámy vyhrabat. Jenže to děláme v době, kdy ceny brutálně vzrostly. Počkali jsme na tu úplně poslední možnou chvíli, kdy to dělají všichni, a zákon nabídky a poptávky je neúprosný. Plus, všechny investice v obraně mohou mít obrovské zpoždění.
O jak dlouhém čase se bavíme?
Kdyby teď armáda dostala tři procenta HDP, tak může začít plánovat, jak s nimi naložit. U akvizičních projektů bude třeba půl roku až rok trvat, než se něco vůbec vybere. Optimisticky do dvou let by mohla být podepsaná smlouva. Může trvat další tři čtyři roky, než nám to přijde. Takže když chceme mít za tři, čtyři nebo pět let armádu odpovídající třem procentům HDP, musíme začít teď hned. Představa, že až vznikne nějaký problém, tak teprve pak tam dáme peníze, je nebezpečnou iluzí.
Je vůbec něco, co vás v otázce evropské obranyschopnosti naplňuje optimismem?
Veřejné povědomí o významu obrany je špatné, ale lepší se to. Tento trend je pozitivní. Zbrojní produkce stoupá. Očekával bych, že tři roky po ruské invazi na Ukrajinu na tom budeme lépe a že na exporty mimo Evropskou unii půjde menší část, ale fajn, lepší se to. A s druhým Trumpovým prezidentstvím už lidi začínají přijímat i to, že jeho první funkční období nebyla náhoda. A to vede i tady k postupné transformaci vnímání, jak by měla Evropa svou obranu zajišťovat.
Samozřejmě kam tohle uvědomění povede, jestli vůbec někam, je velká otázka. Představa, že se teď udělá jedno velké rozhodnutí a tím se to vyřeší, je, jak už jsem říkal, naivní. Teď bude trvat měsíce, než se na něčem dohodneme, a implementovat to budeme v příští dekádě.
Jak velký problém může být pro Evropu absence přístupu k americké průmyslové základně?
Státy obecně nerady nakupují v zahraničí, když investujete ve své vlastní ekonomice, tak firma z toho odvede daně, které se vám pak vracejí. Druhá stránka je, že jakmile od někoho koupíte zbraně, tak si na něm chtě nechtě budujete závislost, protože potřebujete i náhradní díly, dodatečný servis nebo přístup k budoucím upgradům. A dokud máte zbraně s komponenty z Ameriky, tak rizikem je, že pokud je budete chtít dodat na Ukrajinu, tak Amerika řekne ne, my to nepovolíme.
O tom, zda to zvládneme i bez amerických technologií, se mluví i proto, že americký obranný průmysl je hodně konsolidovaný, na rozdíl od evropského, který je hodně fragmentovaný. Americké firmy jsou obří a mají velký potenciál pro inovace a vývoj extrémně drahých komplexních systémů, jako jsou třeba stíhačky F-35.
Třetí element je, že pokud se zbraně pro Evropu vyrábějí v továrnách v Americe, tak v momentě, kdy tam vypukne válka, třeba s Čínou, tak tamní vládu vůbec nebudou zajímat nasmlouvané dodávky pro Evropu a zbrojovky budou dodávat výhradně americké armádě.
Téma evropské obranyschopnosti bez podpory USA rezonuje od zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem, který americký izolacionismus opakovaně sliboval v předvolební kampani. V polovině února potvrdil tento přístup Spojených států Trumpův viceprezident J. D. Vance v projevu na mnichovské bezpečnostní konferenci.
Nová americká administrativa se od předchozí výrazně liší i v přístupu k Ukrajině. K prvnímu kolu vyjednávání o potenciální mírové dohodě Ukrajinu nikdo nepozval, sešli se pouze zástupci USA a Ruska. Americký ministr obrany Pete Hegseth ještě před tímto jednáním shodil ze stolu dva klíčové ukrajinské požadavky: návrat části okupovaných území a členství v NATO.
Páteční schůzka prezidentů Zelenského a Trumpa v Bílém domě skončila dramatickou hádkou poté, co Zelenskyj neústupně požadoval pro svou zemi bezpečnostní záruky a argumentoval, že ruský prezident Putin není důvěryhodným diplomatickým partnerem. Trump se na něj obořil, že „nemá v ruce žádné karty“ a že si „zahrává s třetí světovou válkou“. Obě strany se poté rozešly bez dojednání jakýchkoli výsledků.
Dva dny poté se v Londýně sešli evropští lídři, kteří naopak vyjádřili Ukrajině plnou podporu. Británie poskytla Kyjevu miliardovou půjčku na financování vojenského úsilí a britský premiér Starmer tvrdí, že v případě dohody o míru souhlasí „hned několik zemí“ s vysláním mírových jednotek na Ukrajinu po boku Velké Británie s Francií. Jinak ale navýšení evropské podpory Ukrajině zůstává spíš v teoretické rovině.
Byl k něčemu londýnský summit, kde se sešli evropští lídři a vyjádřili Ukrajině plnou podporu po fiasku v USA?
Vypadá to, že Evropa chce hrát silnější roli, vytvořit pro Ukrajinu lepší podmínky, ale z jednání v Británii nic úplně nového nevzešlo. Slyšeli jsme, že evropské státy chtějí nabídnout nějaký alternativní model jednání, ale nevíme, co to je, netušíme, proč by na to Rusko mělo přistupovat. Pro pozici v jednáních není důležité jen to, jaká je situace teď, ale také co si strany myslí, že bude za půl roku, za rok.
Pokud se evropským státům daří navozovat dojem, že budou schopny Ukrajinu podporovat v dalším boji, tak to zvyšuje její vyjednávací pozici vůči Rusku i USA. Sice jsme veřejně neslyšeli mnoho věcí, které se tam projednávaly, ale i tak jsem k dosažení takového efektu spíš skeptický.
Řekl byste, že se po té vyjednávací smršti z posledních týdnů zvýšila, nebo snížila pravděpodobnost, že Ukrajina odmítne dohodu velmocí a bude bojovat dál?
To je dobrá otázka, ale nedokážu to posoudit. Intuitivně bych řekl, že její manévrovací prostor je minimální, protože je závislá na západní pomoci. Pár měsíců by asi zvládla bojovat i bez americké pomoci, pak by záleželo, do jaké míry by to byla schopna převzít Evropa.
V této situaci by navíc Ukrajina byla na Západě vnímána jako ta, která sabotuje mír, což může ohrozit její pozici, řada lidí na Západě chce, ať už to hlavně skončí. Na Ukrajině by to zase vnímali jako zradu, protože my jim sice dodáváme finanční a vojenskou pomoc, ale oni prolévají krev.
Jak vůbec čtete americký přístup k vyjednávání míru na Ukrajině? Je za tím pomstychtivost Donalda Trumpa, kterému Zelenskyj v roce 2020 nedal kompro na Huntera Bidena? Nebo jednoduše je pro ně hlavní hrozbou Čína, Evropa je tolik nezajímá a nechtějí si to kvůli ní „rozhasit“ i s Ruskem?
Všechno z toho. Podle mě jsou všechny tyhle věci pravda, já mám Donalda Trumpa za kluka, který na střední šikanuje ostatní, vychloubá se a chce hlavně, aby bylo vidět, jak to všem natřel. Chce rychlá vítězství. A zároveň Donald Trump není celá americká administrativa a bude ovlivněn tím, co mu jeho lidé říkají.
Ale vypadá to, že základní kvalifikací do jeho administrativy je bezvýhradná loajalita…
To ano, ale Donald Trump jim nebude neustále říkat, co mají dělat. On není mikromanažer, který by stále seděl v práci, Donald Trump je na golfu a tweetuje u toho. A ano, ti lidé jsou mu loajální ve smyslu, že když něco tweetne, tak se můžou přetrhnout, aby jeho přání splnili. Ale spousta té práce probíhá v zákulisí.
Ministr zahraničí Marco Rubio sice není člověk, co by se prezidentovi nějak vzepřel, pokud mu řekne, ať se na Ukrajinu vykašle, ale pokud mu to neřekne, tak si to udělá tak nějak po svém. A hlavně Donald Trump může změnit názor. Jako když si s Kim Čong-unem vyhrožovali jadernými zbraněmi a během necelých tří měsíců se pak potkali.
The post Všichni jsou najednou experti na obranu. EU bude zbrojit jen pomalu, říká analytik appeared first on Forbes.