Má ještě někdo rád takové filmy? Je tady love story, kterou vám režiséři (ne)rozbalí

Osm let se čekalo, jak navážou na svůj festivalový hit Já, Olga Hepnarová. Teď režiséři Tomáš Weinreb a Petr Kazda přicházejí s druhým filmem Nikdo mě nemá rád, nekonvenční love story, která se jinakosti drží i svou formou. I když by se mohlo zdát, že se takovým tématem filmaři trefili do doby, je to poněkud složitější.

Když moderátorka slavnostní premiéry filmu Nikdo mě nemá rád před plnou Lucernou nešikovně prozradila jeden ze zásadních dějových bodů ještě předtím, než se vůbec rozjely úvodní titulky, bylo na režisérech Petru Kazdovi a Tomáši Weinrebovi vidět, že sebou na pódiu mezi nastoupenými herci a štábem trochu trhli.

Uvaděčka totiž patrně chtěla jejich nový film definovat na určité téma, vystihnout jeho poselství, zkrátka ho svázat do úhledného balíčku, který divákům ještě raději přiotevře, aby se už pak nemuseli obtěžovat s vlastními interpretacemi. Jenže snímek Nikdo mě nemá rád se takovým definicím vzpírá a pracuje s tajemstvím.

V zásadě o něm lze říct, že jde o love story mezi Sárou a Martinem, dvěma pohlednými mladými lidmi, kteří jsou ale jiní než většina společnosti. Martin ještě podstatně víc.

Divák s ohledem na tón současné produkce očekává drama, které se spokojí s tím, že se jeho postavám děje nějaká nespravedlnost, že zde zkrátka majorita bude banálně nepřijímat minoritu. Jenže tenhle film je unikavější.

„Podle klasické dramaturgie by hlavní postavou byl Martin, který je opravdu odlišný. My jsme na to šli přes postavu Sáry, která spadá do majority, ale v něčem je také posunutá. Nemá ve třiceti děti. To je v tomhle věku také obrovská odlišnost. Postava Martina je ale použita jako silný motiv, nikoli téma celého filmu,“ říká mi režisér Petr Kazda.

A mluví tak o filmu, kde lze i nad „normálními“ postavami přemítat, co vlastně jejich konvenčnost znamená. Majorita se tady dráždivě prolíná s minoritou.

Ocitáme se také na poli dysfunkčních rodinných vztahů, což podle Kazdy spojuje novinku s debutem obou tvůrců, jemuž oba říkají „Hepnarka“, spolurežisér Tomáš Weinreb rovnou míní, že jde o vděčný motiv, který ale přesto provokuje.

„Máme problémy, když postava není úplně pozitivní. A když už zvládne nebýt pozitivní, je tendence ji polepšovat, aby se neřeklo, že jako tvůrci jste na její straně. Myslím, že v tom vede Hollywood,“ říká.

Protagonisté filmu naopak velkou část filmu zvládají zůstat záhadou, již ještě prohlubuje i narativní struktura založená na výpustkách i skrývání emocí. „Líbilo se mi, co jsem se dočetl v jedné recenzi – ti, kteří by ve filmu neměli mluvit, jsou se svými radami chytří až příliš, zatímco ti, kteří by si navzájem měli říct víc, toho nejsou schopni,“ podává jeden z klíčů ke svému filmu Weinreb.

Ambiciózní tvar, v němž sice postavy mluví v úsečných dialozích, ale do obrazu se zásadní dějové zlomy nedostanou, potřeboval několik dramaturgů, mezi nimiž byli třeba scenáristé Vít Poláček a Rudolf Adler nebo básník Tomáš Hudec – a silně má zapůsobit i teplá, snová, nadčasová vizualita snímaná na 16mm filmový materiál čištěný v laboratořích londýnského Kodaku.

„Jakmile obraz nefunguje, tak je film odmítnut,“ je přesvědčený Weinreb.

V příběhu pracují s tělem a s uniformou – Sára je totiž asistentkou na velitelství české armády, která s filmaři kvůli autenticitě neúnavně konzultovala všemožné detaily, a pro potřeby natáčení navíc poskytla i komparz, jemuž – jak režiséři zdůrazňují – dokonale seděly ony uniformy. „Postavil se za nás plukovník Šíba, jehož podřízení to pak dostali rozkazem a museli to splnit,“ usmívá se Weinreb.

Roli Sáry získala slovenská herečka Rebeka Poláková, u níž prý bylo důležité, aby zvládla udržet svůj projev v očích, Martina zase ztvárnil litevský herec Mantas Zemleckas. „Na tuhle roli se přihlásilo patnáct set lidí, protože byl zrovna covid a neměli do čeho píchnout. Měli jsme původně jiného herce, který by nám asi pomohl v zahraničí, společně s Rebekou ale vůbec nefungoval a byl nečekaně nervózní,“ vzpomíná Weinreb.

Do role Sářiny matky se podařilo přilákat slovenskou herečku Barboru Bobuľovou, která už roky točí jen v Itálii – prý je v novém partu dobrá, protože si „neužívá“, že je zlá. S náturou postavy, která vystupuje proti novému vztahu své jediné dcery, měla dost bojovat.

Podle Weinreba to může být i tím, že současný diskurz možná nedovoluje ženám být takto záporné – a když už je nechá, musí každé zlo vysvětlovat vnějšími okolnostmi, případně společností.

Natáčení v rouškách zejména v bytech postavených v ateliéru na konci covidové pandemie mělo prý výhodu v tom, že filmaři mohli točit také na „neuplatitelných“ místech, které by si za jiných okolností dovolit nemohli, například v pražském secesním Hotelu Paříž, kde filmují většinou jen zahraniční produkce, naposledy třeba kanadský režisér Xavier Dolan. Rozpočet česko-slovensko-francouzské koprodukce byl přibližně 1,3 milionu euro.

Šestačtyřicetiletý Kazda a o čtyři roky mladší Weinreb prý v posledních osmi letech od premiéry filmu Já, Olga Hepnarová „tak trochu“ žili z prodeje tohoto snímku do celého světa. Existenciální drama se poprvé s úspěchem představilo na festivalu Berlinale v prestižní sekci Panorama a od té doby se promítalo na více než stovce festivalů po celém světě – naposledy šlo například o premiéru na domácích nosičích a VOD v Japonsku.

„Na začátku to bylo docela slušné, ale měli jsme vnitřní dluh. Hodně peněz jsme rozdali, například minoritním koproducentům. Kdybychom méně pili, zůstane víc,“ směje se Weinreb.

Podle Kazdy se námět na nový film začal rodit již před „Hepnarkou“, realizaci ale zpožďoval již zmíněný covid, nebo zprvu neúspěšné žádání o podporu českých a slovenských kinematografických fondů, které by podle režisérů mohli rozhodovat pružněji – a dát takzvaně všechno, nebo nic, nikoliv podporu rozmělňovat.

Komplikované bylo také hledání správné festivalové premiéry titulu, který není zjevně aktivistický. „Řekněme si to upřímně – co se týče Berlinale, udělali jsme chybu a proto jsme tam s Nikdo mě nemá rád nebyli,“ říká Weinreb o titulu, který měl nakonec loni v listopadu premiéru na estonském festivalu Black Nights, kam je pozval spolupracovník bývalého šéfa berlínského festivalu.

„V Berlíně jsme řekli, že bereme jenom hlavní soutěž. Oni nás ale chtěli dát do jiné sekce. Zpětně vidíme, že to bylo krátkozraké, protože tenhle film je svým způsobem experimentální a přesně by seděl do vedlejšího výběru,“ dodává. Na festivalu v Benátkách se prý zase báli, že je film moc „nedivácký“, přesto se Weinreb s Kazdou rozhodli svoje dílo nepřestříhat.

Festivalová politika je tak podle filmařů velmi dramatická a vyplatí se v ní příliš nespekulovat. Nikdo mě nemá rád prý bylo na shortlistech i jiných velkých přehlídek, takový „předvýběr“ale až do finálního oznámení na tiskové konferenci mnoho neznamená.

Selektoři na festivalech se nyní prý musí víc „shodnout“, takže se do popředí dostanou filmy, které vadí nejméně lidem. „Určitě jsme slyšeli, že Hepnarka měla silnější téma i pozadí, takže se nyní nevyhneme srovnávání,“ připouští Kazda.

Podle Weinreba je bez slušného debutu na festivalovém kolbišti malá šance na úspěch. „My uvedeme druhý film i na řadě menších festivalů po světě, pomáhá nám s tím italsko-francouzský sales MMM. I se slušným debutem máte nicméně nejistou budoucnost dál pokračovat. Problém zafinancovat film má nyní i Jim Jarmusch,“ krčí rameny režisér.

Pro Netflix a jiné streamovací platformy festivalová produkce často není konkurencí, protože tu představují sociální sítě. Podle režisérů je ale třeba se trochu „nutit“ do jiného typu zážitku, jinak jako diváci zakrňujeme.

„Myslím, že musíte mít buď kvalitu nebo známé jméno, abyste diváka donutili říct – oukej, tento autor to vidí takhle, věřím, že v tom něco je, a to něco si najdu. Takového jemného zacházení se málokdy dočkají první filmy,“ míní Weinreb.

I když tak dosednutí s druhým snímkem nebylo pro režiséry zcela takové, jaké si přáli, narozdíl od „Hepnarky“, jejíž první verze byla o hodinu delší než ta finální, je prý nový film mnohem blíž svému původnímu scénáři.

Od režisérů je slyšet, že by oba dva filmy nejraději ještě předělali, zároveň ale opakují slova Milana Kundery, že dílo je „opuštěné“. Přichází navíc další, nazvané zatím Les, které Weinreb s Kazdou budou točit v koprodukci Maďarska, Lotyšska, Slovenska a Česka.

„Je to velmi dějové, postavené na dramatu v klasickém slova smyslu. Má to 140 obrazů, to je 140 minut. Potřebujeme dům u pily, což je hlavní lokace, s níž pracujeme, ale zatím jsme ji nenašli. Něco postavíme, zbytek budou dokreslovačky,“ odhaluje první detaily nového projektu Kazda. Weinreb dodává, že ideální by byl „jeden film za čtyři roky“, zase prý nechtějí diváky zahlcovat.

A kondici českého filmu jako celku zobecňovat. „Chápu, že mediální prostor je omezený, ale říkat, že český film je takový nebo jiný, mi přijde škoda. Podle mě se musíme věnovat těm konkrétním filmům. Čím víc se bude zobecňovat, tím méně to pomůže divákům i filmařům,“ myslí si Weinreb.

Stejně jako moderátorka slavnostní premiéry, tak ani oni žádný úhledný, vyřešený a jasně definovatelný balíček nedostanou.

The post Má ještě někdo rád takové filmy? Je tady love story, kterou vám režiséři (ne)rozbalí appeared first on Forbes.