Divoké rybaření, cestování, golf. Patrik Berger si užívá sladký život po kariéře
La dolce vita. Sladký nebo také radostný život. Málokdo v českém sportu zrcadlí tenhle lifestyle podobně jako Patrik Berger. Jeden z nejúspěšnějších fotbalistů předchozí generace cestuje po světě, chytá ryby v divokých koutech planety a hýří optimismem.
Od doby, kdy v dresu pražské Sparty ukončil kariéru, uběhlo bezmála patnáct let. S reprezentací se kvůli vleklým problémům s kolenem rozloučil dokonce už v roce 2001. I kvůli tomu – a skutečnosti, že pozornost ostatních příliš nevyhledává – jeho jméno v současném veřejném prostoru tolik nerezonuje.
Přitom se stále řadí mezi hrstku tuzemských fotbalistů, jimž se po revoluci podařilo prorazit nejvíce. Považte sami: nejlepší fotbalista své země pro rok 1996 a 1999, stříbrný medailista z evropského šampionátu a dodnes s osmatřiceti góly historicky nejlepší český střelec v anglické Premier League, nejprestižnější fotbalové lize.
Nijak tedy nepřekvapí, že už tehdy byl na trávníku schopen přijít si na zajímavé peníze – podle odhadů Forbesu jde o vyšší stovky milionů korun – kterých si nyní, po fotbalovém životě, užívá náležitě.
„Když jsem končil s fotbalem, věděl jsem, že chci cestovat. Původně jsem si říkal, že tomu dám dva roky a uvidím. Už to dělám čtrnáct let a neměnil bych, nesmírně mě to obohacuje,“ ohlíží se jednapadesátiletý někdejší hráč Dortmundu, Liverpoolu nebo Aston Vily.
Dneska stráví na cestách mimo republiku zhruba polovinu roku. Destinace, kterých navštívil desítky na všech kontinentech (vyjma Antarktidy), střídá. Cíl jeho putování nicméně zůstává stejný: zažít něco nepoznaného.
Nejprve propadl golfu. Hrával ho denně a objížděl kvůli němu zahraniční hřiště, která měl na svém bucket listu (kde mimo jiné nadále zůstává neodškrtnutá i proslulá Augusta v americkém státě Georgia). Při jedné z golfových událostí na Slovensku se však před čtyřmi lety seznámil s rybařením.
„Kamarád, se kterým jsem hrál, mi říkal, že kousek vedle je super jezero na chytání ryb a jestli nechci jít s ním. Koukal jsem na něj se zdviženým obočím a ptal jsem se ho, proč bych to jako dělal. Než jsem ale stihl dál diskutovat, nacpal pruty do auta a že jedeme.“
Ryby braly a na prut se chytil i Berger. Nadchlo ho muškaření a golf postupem času vytlačilo rybaření. Ne však ledajaké. Kdepak Sázava či Berounka. Nýbrž řeky a vodní plochy v Bolívii, Mongolsku, na Fidži nebo Aljašce.
Často v zapomenutých místech, do nichž nevede jiná cesta než malým letadlem přistávajícím v úzkém prosekaném pásu džungle nebo na koňském hřbetu po cestě táhnoucí se tři dny. Mnohdy v přítomnosti lidí, kteří jsou civilizaci natolik vzdáleni, aby měli ponětí, kdo je Lionel Messi či Cristiano Ronaldo, natož Patrik Berger.
„Baví mě ta kombinace přírody, atmosféry, kultury. Nejen že mohu chytat krásné ryby, ale také poznávat místa, která většina populace nikdy neuvidí, a lidi, kteří byť mají jen luk a šíp, jsou dost možná šťastnější. V takových okamžicích si člověk vždy uvědomí, jak jsme rozmazlení,“ míní. „Bohužel míst, která jsou odříznutá od světa, je čím dál méně.“
Jestliže jako profesionální fotbalista byl zvyklý na život ve zlaté kleci spočívající v perfektním servisu, kdy za něj takřka vše potřebné zařídili pracovníci klubu, při těchto dobrodružství si často (a s oblibou) sahá na dno.
„Jste v absolutním diskomfortu, neustále testujete své limity, ale o to raději na to pak vzpomínám,“ říká rodák z Prahy, jenž už se připravuje na další březnové putování po Kolumbii. „Zároveň nemám moc rád létání. Dobře ovšem vím, že když nepoletím, nikam se nepodívám.“
V cestování se mu navíc podařilo spojit příjemné s užitečným, tedy částečně se jím živit. Berger se totiž stal jedním z přibližně dvou desítek příležitostných ambasadorů Liverpoolu, kteří reprezentují klub na charitativních a společenských akcích po celém světě.
Být jednou ze zhruba dvou desítek tváří fotbalové organizace, která se řadí mezi globálně nejvěhlasnější? Po boku jmen, jako jsou Robbie Fowler, Luis García nebo Sami Hyypiä? Obrovská pocta. A další potvrzení, jak silný otisk tehdy ještě dlouhovlasý záložník s pověstnou levačkou nejen ve městě Beatles zanechal. „Hřeje mě to u srdce, že na mě v takovém klubu nezapomněli,“ připouští Patrik Berger.
Celek, v němž strávil sedm let a získal šest trofejí včetně evropského Poháru UEFA, vyjíždí reprezentovat přibližně sedmkrát do roka. Převážně do asijských zemí, kde je fanouškovská základna „Reds“ i dalších ostrovních celků obrovská.
„Když jsem za Liverpool hrával, uvědomoval jsem si, že to je velký klub, ale až když s ním přijedete do Asie, vidíte, jak obrovský fenomén to je a jakou podporu má napříč planetou,“ líčí jen pár dní poté, co se vrátil z týdenní cesty po Jižní Koreji.
„A potvrzuje se to, i když do stejných míst přijíždíme opakovaně. Místní klub milují, pravidelně ho sledují, přestože zápasy se v Anglii konají ve tři hodiny v noci tamního času.“
Každý takový pracovní výlet přitom znamená nárok na honorář pohybující se v řádech několika tisíců liber, tedy v přepočtu nižších až středních stovek tisíc korun. „Je to krásné kapesné, ale pro mě jako většina věcí, co v životě dělám, je to spíše zábava než práce,“ podotýká.
Poslední roky ho živí primárně úspěšné investice, a to zejména do nemovitostí, akcií a startupů. Finančně podpořil (a zajímavě se mu zhodnotil) například projekt hodinek značky Czapek a momentálně v obdobný úspěch věří u chytrých švýcarských hodinek Sequent, které se automaticky nabíjejí kinetickou energií, zatímco je uživatel nosí.
Na rozdíl od mnohých bývalých spoluhráčů se Patrik Berger do zhodnocování svých výdělků pustil až po skončení kariéry.
Ne že by nemíval nabídky na budování různých druhů byznysů, ať už v pohostinství či s prodejem oblečením. Nechtěl se ale bezhlavě pouštět do něčeho, čemu úplně nerozuměl, a co by odvádělo jeho pozornost od hlavního zdroje příjmů – fotbalu.
„Když jsem ze Slavie přestoupil do Německa a začal vydělávat první velké peníze, které se ještě znásobily dalším přestupem do Anglie, kladl mi agent na srdce, ať se soustředím hlavně na fotbal a investování si nechám po kariéře, až na něj budu mít čas a prostor mu porozumět,“ vzpomíná.
„Mou první investicí byla koupě bytu v Česku na ‚dovolenou‘, když jsem pobýval na ostrovech. Ve chvíli, kdy jsem ho později prodával, se mi podařilo na tom pěkně vydělat, což se mi pak v případě nemovitostí potvrdilo ještě několikrát,“ přibližuje, proč se zaměřuje primárně na reality.
Byť i jemu nepochybně nevyšlo úplně vše a spálil se, když – podobně jako další přední čeští sportovci – utopil více než sto milionů korun v mediálně známém případu krachující společnosti RP Invest Romana Petra.
V nedávné době se stal rovněž tváří zakázkového krejčovství Delor Slovanský dům, navzdory skutečnosti, že spolupracím se obvykle vyhýbá. U téhle udělal výjimku, protože jej k ní přivedla vtipná historka, jak jinak než z golfu.
Turnajová výzva tehdy zněla jasně: kdo na jedné z jamek zahraje par, bude mu od této značky ušita košile na míru zdarma, kdo však bude potřebovat ran více, bude si ji muset do obchodu v centru Prahy dojít koupit. Berger neuspěl, dal tím ovšem vzniknout vztahu, během nějž se časem ze spokojeného proměnil v ambasadora.
„Rád se pěkně a elegantně oblékám. Navíc, když se s Liverpoolem účastním různých galavečeří nebo se vracím na Anfield Road jako bývalý hráč, je to vždy svátek, kterému musí odpovídat i dress code. V kombinaci s kvalitními službami, které Delor nabízí, mi tohle spojení dávalo smysl.“
Na to, že se Patrik Berger po většinu kariéry médiím spíše vyhýbal, neboť s nimi (hlavně v Česku) neměl příjemné zkušenosti, působí během bezmála dvouhodinového povídání uvolněně.
A je úplně jedno, jestli přijde řeč na rybaření, peníze, fotbal nebo padel, kterému v posledních letech propadl podobně jako celá řada jeho někdejších parťáků ze zelených trávníků, s nimiž se ponejvíce schází na Písečné, kam si chodí „zapinkat“ výrazné tváře tuzemského sportu a byznysu včetně Tomáš Satoranského či Jiřího Šmejce.
„Hrát fotbal na nejvyšší úrovni byl neskutečný zážitek. Kdybych se mu mohl na profesionální úrovni věnovat do šedesáti, dělal bych to, ale jde o kapitolu, která se musela uzavřít. Smířil jsem se s tím a úplně stejně si užívám život, jaký mám teď. A budu, dokud budu zdravý.“