ru24.pro
World News in Czech
Ноябрь
2024
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25
26
27
28
29
30

Don’t dream, it’s over. V Národním ubíhají vteřiny i roky před katastrofou

0

Činohra Národního divadla ve svých dvou premiérách pošlapává sny. Paní Bovaryová ve stejnojmenné adaptaci ikonického románu tragikomicky uniká před nudou, tchyní a manželem do náručí několika milenců, cizinci v inscenaci 100 songů už před katastrofou nijak odběhnout nestihnou. Na co byste se ale měli vypravit vy?

Když se vezmou, Ema se Karla s očekáváním v hlase ptá, co vlastně rád dělá, snad aby se mohla těšit, čím naplní jejich společné dny. Jenže Karel takhle nepřemýšlí. Emě blaženě odpoví, že mu stačí s ní prostě jen být. Novomanželka to s trochu nervózním úsměvem přejde, i když je hned jasné, že půjde o problém. Ema Bovaryová totiž chce víc.

Činohra Národního divadla se po takřka po sto letech vrací k adaptaci románu Gustava Flauberta z poloviny devatenáctého století.

Hodně lidí o něm říká, že ho četlo, i když to tak nebylo, což jim nebrání mít výrazný názor na Emu, onu krásnou naivku, která se i v podání Denisy Barešové snaží uniknout všednostem manželství v náručí milenců. Štěstí nenajde, zato přijde o peníze.

Režisér Tomáš Loužný v ní vidí velmi současnou hrdinku, takovou, která si myslí, že je výjimečná, jenže není. Má tolik možností, snů a vizí, jenže žádnou z nich uspokojivě nenaplní, spíš uvízne v sebeklamu, který jí zabrání se na sebe podívat s odstupem. Místo toho přejmenovává služku Blaženu na vznešeněji znějící Victorii.

Novinka Činohry však protagonistku v duchu rozpohybované anotace spíš jednoduše popisuje, aby se o hře dalo pohodlně konstatovat, že jde o klasiku viděnou současnýma očima.

Není třeba chtít její odsouzení či velebení, přesto řízná diagnóza, za niž by se nedalo zaměnit cokoli, co zrovna běží ve veřejném prostoru, trochu chybí –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ zvlášť ve druhé polovině se Ema ocitá v repetitivní smyčce dluhů, již doslova utahuje na basu hrající obchodník v podání Pavla Neškudly, který půjčí i ve chvíli, kdy už se jedovatě komická tchyně Martiny Preissové od mladých Bovaryových odvrací.

Na úsporné scéně Dragana Stojčevskiho, jíž dominují obří střevíčky a korále, je tak k vidění inscenace v lecčems limitovaná, přesto nikdy přímo banální. Vlastně adekvátní natolik, aby se klidně mohla stát diváckým hitem. Zajímavější věci se však dějí přibližně kilometr daleko od Stavovského divadla na Nové scéně.

Ve hře 100 songů německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga se několik náhodných lidí sejde minuty před teroristickým útokem, který jim všem vezme život –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ a také ho bude bohužel už navždy definovat. Skupina různých profesí, vzdělání i věků jako by se tomu chtěla v posledních minutách vyhnout –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ když už ne onomu útoku, tak alespoň jeho určující síle.

Postavy se tak evidentně snaží rychle dobrat něčeho podstatného, jako kdyby hledaly na poslední chvíli smysl svého pinožení a kvůli nedostatku času nakonec vzaly na milost cokoli.

Vzniká tak kakofonie kusých výkřiků, která ale ladí ve své touze oddálit jakýmkoli způsobem zcela nevyhnutelný konec. Lidé se v monolozích neustále vracejí o sekundy a minuty nazpátek, aby třeba jen zopakovali, co kdo poslouchal za hudbu a co při tom cítil.

Jde vlastně o elegantní odpověď na všechny ty věčné všetečné otázky po tom, kým byli lidé, které postihla nepochopitelná tragédie, již bychom jako fascinovaní pozorovatelé v bezpečí domova nejraději ihned viděli zpracovanou v přesné rekonstrukci, která by nám bulvárně odhalila všechny detaily.

Jeden pár se tady ale prostě jen baví o žánru romantické komedie, jiný muž vzpomíná na sex, další nešťastníci jsou před rozvodem, jiná dívka chce být kadeřnicí. A poslouchá Billie Eilish.

Někdo si zase prozpěvuje cosi od Pixies, Don’t Dream It’s Over nebo Bette Davis Eyes od Kim Carnes. Tu si brouká servírka, která upustí šálek ve chvíli, kdy se to všechno stane.

V režii Štěpána Gajdoše jde o pokus zachytit realitu, jež se ale nenechá a vždycky proteče mezi prsty. V něčem se ale konvencí Nové scény drží, zejména v záměrně výrazně zmačkané a zdeformované formě, která se ale nikdy nerozpadne natolik, aby se stala samožerskou manýrou. Chvílemi jste možná až dojatí. A to ani nemusí hrát Bette Davis Eyes.