Šest osobností z veletrhu Paris Photo. Tito fotografové posouvají hranice
Paris Photo, přední mezinárodní veletrh umění věnovaný fotografickému médiu, byl založený v roce 1997 a před nedávnem se uskutečnil už posedmadvacáté. Kdo nás na něm zaujal?
Veletrh Paris Photo, který je každoročně důležitým bodem pařížského kulturního kalendáře, sdružuje nejlepší francouzské a mezinárodní fotografické galerie a vydavatelství. Je skvělým místem, kde si můžete prohlédnout vintage i klasické fotografie a poznat začínající a perspektivní fotografy.
Ve dnech 7. až 10. listopadu 2024 se veletrh Paris Photo vrátil do nově zrekonstruovaných prostor pařížského Grand Palais.
Představujeme vám šest fotografů, kteří nás na Paris Photo 2024 zaujali svým průzkumem a rozvojem fotografického média: Roberta Huarcayu, Lucase Lefflera, Haji Oh, Sakiko Nomuru, Nicolase Floc’ha a Lucii Koch.
Roberto Huracaya
Peruánský umělec Roberto Huarcaya představil na Paris Photo v galerii Rolf Art svou monumentální sérii „Amazogramas“ (2014–2024). Série je do 24. listopadu k vidění rovněž v peruánském pavilonu na festivalu La Biennale di Venezia.
Roberto Huarcaya (nar. 1959, Peru) je významnou osobností latinskoamerické umělecké scény a předním představitelem současné peruánské fotografie.
Jeho ambiciózní fotogram „Amazogramas“ byl pořízen za noci v amazonském deštném pralese, kde fotograf v hustém listoví rozvinul třicet metrů dlouhý světlocitlivý papír a vystavil ho měsíčnímu svitu, aby zachytil dojem z džungle.
Snímky upravoval na místě v primitivní pralesní temné komoře za použití vody z řek, přičemž dbal na to, aby veškerou odpadní vodu z fotografického procesu pečlivě zlikvidoval v Limě.
Jeho dechberoucí fotogram vystavený na veletrhu Paris Photo zachycuje podstatu amazonské džungle z antropologické perspektivy a jeho průkopnická tvorba spojuje fotografické techniky s krajinným uměním a instalací.
Lucas Leffler
Lucas Lefler (nar. 1993, Belgie) je začínající fotograf, který zkoumá možnosti fotografie prostřednictvím vintage technik se smyslem pro současnou optiku a environmentální odpovědnost.
Na Paris Photo vystavoval pod galerií Intervalle své série „Implosion“ a „Mudprint“, v nichž komentuje plýtvání způsobené fotografickým průmyslem a kombinuje techniku mokrého kolodiového procesu z devatenáctého století s neobvyklými materiály, jako je bláto.
Jeho tvorba ze série „Mudprint“ je inspirována nálezem stříbra dvěma muži před téměř sto lety v bahně malého potoka v Antverpách, který si vysloužil název Silver Creek (Stříbrný potok).
Díla „Mudprint“ vystavená na veletrhu Paris Photo vytvořil Lucas Leffler z bahna, které vytěžil z dnešního „Silver Creeku“, a připravil z něj světlocitlivou emulzi, kterou použil k tvorbě kontaktních kopií v temné komoře.
Leffler využívá archivní výzkum, fotografické stopy a experimentální tvorbu snímků, aby poukázal na ekologickou stopu fotografického průmyslu.
Ve své sérii „Imploze“ vypráví příběh pádu společnosti Kodak v důsledku rozšíření digitální fotografie. Zaměřuje se na rok 2007, kdy společnost Apple uvedla na trh první iPhone, což brzy vedlo k průmyslovému kolapsu Kodaku.
Vychází z archivních snímků z videí na platformě YouTube popisujících krach společnosti Kodak a tiskne je na obrazovky zařízení iPhone technikou mokrého kolodia, což je fotografický proces z devatenáctého století založený na použití „mokré“ emulze.
Haji Oh
Haji Oh představila na Paris Photo projekt „Grand-Mother Island“ ve spolupráci s melbournskou galerií This is No Fantasy. Haji Oh se narodila a vyrůstala v Japonsku, patří ke třetí generaci Zainiči Korejců a je držitelkou ceny Tokyo Contemporary Art Award 2024. V současnosti žije v australském Wollongongu.
Oh vytváří jemně ručně tkané textilie a kombinuje je s fotografickými technikami a kyanotypií, aby adresovala komplexní témata odkazu, historie a identity. Prostřednictvím své jemné a intelektuální praxe navrhuje enigmatické instalace, které propojují tradiční tkalcovské techniky se smyslem pro paměť lidstva, a posouvá hranice konvenční fotografie.
Oh se v roce 2017 přestěhovala do Austrálie, kde začala pracovat na svém projektu „Grand-Mother Island Project“. V rámci této práce zkoumá význam mezigeneračního vyprávění příběhů jako nástroje interpretace historie s odkazem na migraci a generační traumata.
Její intimní tvorba zahrnuje pracné procesy včetně barvení, ručního tkaní, tisku a rozplétání a vyznačuje se rituálním rozměrem s hlubokým smyslem pro úctu k předkům.
Sakiko Nomura
Japonská fotografka Sakiko Nomura uvedla svou sérii „Träumerei“ poprvé mimo Japonsko právě na veletrhu Paris Photo. V rámci výstavy Galerie Écho 119 představila cyklus okouzlujících černobílých a barevných diptychů zachycujících snové obrazy.
Představte si lachtana, který jako by se vznášel k nebi v okenní tabuli, nebo ospalou ženu, která se oddává snění v anonymním hotelovém pokoji. Nomura spojuje surrealismus se šerosvitem a nevídanou schopností proměnit skrze svůj objektiv všednost v něco nadpozemského.
Sakiko Nomura (nar. 1967, Jamaguči, Japonsko) používá neobvyklou techniku vytváření obrazů, na kterých je negativ prožraný plísní tak, že vznikají nahodilé obrazce, které diváka uvádějí do snového stavu. „Träumerei“ (německy „sen“ nebo „snění“) je také název uklidňující klavírní partitury německého skladatele Roberta Schumanna.
Nomura kombinuje suvenýry z cest a intimní okamžiky s útržky vzpomínek a vytváří tak ambiciózní, nadčasové obrazy, které otevírají volné pole pro vaši představivost.
Nicolas Floc’h
Fotograf a výtvarný umělec Nicolas Floc’h zazářil po výstavě na Les Rencontres d’Arles také na veletrhu Paris Photo se svými fotografickými cykly „Fleuves Océans“ a „Paysages productifs“.
Floc’h se narodil v Rennes roku 1970 a ve své multidisciplinární praxi dnes kloubí film, instalaci, performance, fotografii i sochařství, přičemž zkoumá především koncepty přechodu, zániku a regenerace.
Kombinuje ekologický přístup s vědeckým myšlením a okem fotografa, které neúnavně sleduje proudy vody v rozvodích řek a hledá jejich barvy. Fotografuje vodu pod hladinou a zachycuje její nuance.
Jeho výstava na Paris Photo pod Galerií Maubert byla nejnovější etapou desetiletého projektu zaměřeného na zobrazení podvodních biotopů a prostředí.
Floc’h vytvořil dokumentární fotografickou řadu úzce provázanou s otázkou globálních změn a postupně přetváří vnímání podvodních krajin. Jeho experimentální přístup propojuje vědecký výzkum se zájmem o evoluční proces.
Plody jeho práce jsou černobílé fotografie pořízené v přirozeném světle a vytištěné uhlíkovou metodou a „akvarely“, které připomínají monochromatickou malbu a zároveň podávají svědectví o rychle se zhoršujícím stavu světových oceánů.
Jeho série „Fleuves Océan“ vychází z barevných bodů ve vodě a nabízí vizuální ponor do americké přírodní scenérie, koloběhu vody a koloritu krajiny.
Lucia Koch
Brazilská umělkyně Lucia Koch dokáže skrze svůj surrealistický objektiv vytvořit z obalů, těch nejvšednějších předmětů, vizuálně ohromující obrazy. Na svých poutavých snímcích spojuje zájem o architekturu a její interakci s prostorem se schopností vykřesat ze všednosti něco skutečně výjimečného.
Lucia Koch (nar. 1966, Porto Alegre, Brazílie) představila na veletrhu Paris Photo sérii velkoformátových snímků kartonových krabic ve spolupráci s galerií Carlier | gebauer. Její velkoplošné snímky útrob prázdných papundeklových obalů promlouvaly k okázalé architektuře Grand Palais z 19. století, rozvíjely dialog mezi minulostí a současností a podnítily nový úhel pohledu.
Vytvářením imaginárních prostorů z banálních předmětů se Koch daří přeorientovat naše vnímání, přičemž přikládá negativním prostorům stejný význam jako těm pozitivním. Koch pracuje s nejrůznějšími médii, včetně instalací, fotografií a videí ve snaze zkoumat otázky prostoru a nabídnout nové vztahy mezi měřítkem a hmotnou podstatou.
Od roku 2001 fotografuje vnitřky prázdných kartonových krabic a obalů a v jejím neortodoxním přístupu a neobvyklém námětu se prolíná architektonický výzkum s fotografickými technikami využívajícími světelné filtry i se studiem osvětlení a jeho chromatických účinků.