Smetl odpověď, hlavně však příšery. Opojný pocit z listopadového uragánu

Najednou tu nikdo takový nebyl! Nikdo, kdo by mi chtěl svazovat život, zglajchšaltovat ho, omotat ostnatým drátem. Ne, neměl jsem tehdy ani páru, jak se životem naložím, bylo mi však naprosto jasné, že už mi do toho nikdo nemůže mluvit. Byl to závratně opojný pocit a ani po pětatřiceti letech neztratil na síle. Bude mě opájet nadosmrti a přesně tohle jdu v neděli oslavit na Národní.

Je to velká nadsázka, ohromná. Jako každá správná nadsázka ale obsahuje špetku pravdy. V nadsázce tvrdím, že bych byl rád, aby Sametová revoluce přišla později. Třeba jen o dva tři roky, ale později. Díky tomu bych nyní věděl, kdo jsem.

Jedno jsem naopak věděl již v osmnácti. Plnoletost jsem bouřlivě zapil půl roku před listopadem 1989, ale i v opilosti a ještě mnohem zřetelněji zastřízliva jsem věděl, že se nevyhnutelně blíží osudová konfrontace.

Těšil jsem se na ni a zároveň se jí nesmírně bál. Bylo mi jasné, že soudruzi po mně sáhnou, jako sáhli ve své říši po každém. A že se buď sehnu a půjdu s nimi, nebo zůstanu rovný, nepodám ďáblovi ruku a ponesu důsledky.

Nechci, aby to – a s odstupem pětatřiceti let tohle nebezpečí stoprocentně existuje – vyznělo přepjatě dramaticky. Ale pro mě to v této době skutečně dramatické bylo. Velmi dramatické. Strach z nadcházejícího souboje asi nemusím vysvětlovat, těšení na něj spočívalo ve zvědavosti: že se sám o sobě dozvím, za co stojím, kým jsem. Toto vědomí je pro mě nadále nejdůležitější.

Kvůli Sametové revoluci ale dodnes tápu. Souboj se nekonal, ke konfrontaci nedošlo. Dřív než k ní mohlo dojít, nebylo se konfrontovat s kým.

Listopadový uragán sfoukl rudé čerty do pekel. Na zemi i v duších lidí po nich zbyl odporný svinčík, který stále není vyčištěn, ale jejich řetězy už mě spoutat nemohly.

Zaplaťpánbůh, že nemohly! Haleluja! Avšak že nedošlo k osudové konfrontaci, je mi – z důvodů, které jsem se snažil objasnit – vážně líto.

Tak líto, že s fňukáním na tohle téma čas od času obtěžuji toho, o kom si myslím, že je ochoten naslouchat. Obtěžoval jsem s ním například Martina Palouše, disidenta a signatáře Charty 77, jednoho z porevolučních velvyslanců ve Spojených státech.

Martinu Paloušovi jsem říkal, jak mu závidím jeho předlistopadovou statečnost. Jak mu závidím, že si mohl otestovat kuráž v naprosto hraniční situaci – tváří v tvář všemocnému monstru – a proto se sám sebe nemusí ptát, co je zač.

„Rozumím,“ reagoval oslovený, „úplně stejně jsem záviděl otci, který šel za Pražského povstání 1945 proti Němcům prakticky s holýma rukama na barikády.“ A pak, protože byl laskavý, dal mi Palouš útěšně ruku na rameno: „Vypadáte jako správný blázen, takže byste se určitě zachoval správně, také byste byl statečný.“

Paloušova slova zahřála. Můj doživotní otazník, který nemůže být zodpovězen, však vymazat nemohla.

Nevím, kým přesně jsem, ale listopad 1989 mi naplno umožnil usilovat o to, kým chci být.

Už je to tak: nikdy se nedozvím, jaký doopravdy jsem. Jistěže i nynější doba mě – každého – vystavuje velmi složitým zkouškám. Avšak tak fatální test, kdy na jediném rozhodnutí závisí, zda projdu životem čistý či umazaný, až mě zrcadlo nesnese, mě nepotkal. Nepotkal většinu z nás.

Jenže!

Nevím, kým přesně jsem, ale listopad 1989 mi naplno umožnil usilovat o to, kým chci být. Spíše se mi to nedaří než daří, to je však výhradně – a když ne výhradně, tak převážně – výsledkem mých rozhodnutí. Je to výhradně – a když ne výhradně, tak převážně – mou zodpovědností.

Vlastní rozhodnutí, vlastní zodpovědnost… Samozřejmě je to těžké, občas přetěžké.

A je to ten nejkrásnější pocit, který znám.

Jasně, jde o zcela nepřenosný pocit. Nejde jím druhé nakazit, díky Bohu jim ho nejde nařídit. Toto je čistě osobní zpověď.

Čistě osobní je i ta lítost, o níž v celém textu mluvím. Tato lítost stala mou obsesí, naštěstí na ni mám uklidňující náplast.

Neboť sice nevím, kým přesně jsem, vím ale, jaké možnosti by mi zbyly, kdybych to zjistil.

Buď bych šel do tance s příšerami a na prach si tím rozdrtil svědomí. Nebo bych tančit nešel a čelil tomu, že mě na prach chtějí rozdrtit ony.

Příšery tu už pětatřicet let nejsou. Za to jdu v neděli poděkovat na Národní.