Po ženském umění je poptávka, míní autorka vizuální kampaně Národního divadla
Malířka Ester Knapová patří mezi nejzajímavější tváře mladé umělecké generace. Že jste nestihli její velkou samostatnou výstavu v Trafo Gallery z počátku tohoto roku? Nevadí. Na její díla budete tento rok narážet i ve veřejném prostoru – je to právě ona, kdo pro tuto sezonu tvoří vizuály k novým inscenacím Činohry Národního divadla.
Ateliér mladé malířky Ester Knapové se nachází přímo v centru města, z velkých oken je tu výhled na zelení prorostlý židovský hřbitov. „Ten pohled mám opravdu ráda, je to jedno z mála zelených míst široko daleko,“ říká mi hned v úvodu drobná umělkyně, která před pěti lety absolvovala na pražské Akademii výtvarného umění u Vladimíra Skrepla.
Na podlaze tu leží tuby s barvami, na zdech visí hned několik rozdělaných olejomaleb. Ty hotové jsou opřené o delší stranu místnosti. Nachází se mezi nimi i série obdélníkových pláten s jednoduše, až dětsky, namalovanými barevnými domečky, každý z nich v jiné fázi rozpracovanosti.
Z těchto domečků, které malířka v době naší návštěvy rozestavuje vedle sebe na podlahu svého ateliéru, vznikl plakát k nedávno uvedené inscenaci Národního divadla Takže asi tak. Další budou následovat. Na tuto divadelní sezonu přizvalo tvůrčí duo SKUTR Martina Kukučky a Lukáše Trpišovského právě Ester Knapovou, aby k uvedeným novinkám připravila plakáty.
Kontrast nemohl být větší – minulou sezonu se o vizuální identitu nových her staral umělec Krištof Kintera, jeho jazyk byl přímý a syrový, stejně jako v případě jeho předchůdců, Jiřího Franty a Davida Böhma. Ester Knapová volí sobě přirozenou cestu a plakáty k hned sedmi novým hrám tvoří s nádechem pro ni tak typické melancholie a lyričnosti.
„Přiznám se, že mi spolupráce s Národním divadlem zase pomohla malovat,“ líčí malířka s tím, že po své velké samostatné výstavě, která proběhla na začátku tohoto roku v holešovické Trafo Gallery, se ocitla ve fázi tvůrčího útlumu. „Naštěstí jsem dostala úplně volnou ruku. Zadání bylo jednoduché: maluj tak, jak jsi zvyklá,“ dodává ke spolupráci.
Posledním z uveřejněných plakátů umělkyně je ten ke hře 100 songů německého dramatika Rolanda Schimmelpfenniga. Ester Knapová tu na zeleném plátně vyobrazila dívku ve vlaku, která zamyšleně pozoruje za okny ubíhající krajinu. „Hra je těžká, bylo mi proto jasné, že tu melancholie bude fungovat,“ říká k inscenaci inspirované teroristickým útokem v Madridu z roku 2004.
I když plakát k Paní Bovaryové může na první pohled působit o poznání radostněji, je podle jeho autorky spíš znepokojivě naivní. Všímavý pozorovatel v něm navíc může spatřit samotnou malířku.
Ester Knapová při jeho tvorbě vycházela z rodinného fotoarchivu a jako předlohu použila svou dětskou fotografii. „Jestli mi nevadí, že budu viset po celé Praze?“ opakuje mou otázku. „Když se nad tím člověk zamyslí, je to samozřejmě trochu strašidelné,“ směje se.
Se starými rodinnými fotografiemi pracuje Ester Knapová už několik let. Dokládá to ostatně i jejich ateliérová všudypřítomnost.
Jejich digitalizované, tištěné verze leží nenápadně v rozích studia a při detailnějším zkoumání je možné na zdech objevit i jejich umělecké otisky: nejen autoportrét s klaunským nosem, ale i dětský výjev z pouti věrně, však více snově, mlhavě kopírují původní fotografické předlohy.
Na úspěšné výstavě v Trafo Gallery – tady mimochodem Ester Knapová vystavovala jako vůbec druhá nejmladší umělkyně, mladší byla jen Laura Limbourg – prezentovala zase umělecké interpretace vzpomínek na bruslení na rybníce, sbírání borůvek či na přírodu a les kolem chalupy, kam jezdila jako malá s rodinou.
Když se umělkyně ptám, proč se ve své tvorbě vrací primárně do dětství, odpovídá bez dlouhého rozmýšlení: „Řekla bych, že vlastně nevím, co s těmi momenty mám dělat. Jsou silné a většinou dokážou předčit to, co se mi děje teď. Navíc si myslím, že mám v sobě dědičnou tendenci k sentimentalitě, tak možná i proto podnikám tyto návraty do minulosti,“ dodává.
Mám v sobě dědičnou tendenci k sentimentalitě, tak možná i proto podnikám návraty do minulosti.
Současným podnětům se ale umělkyně zcela nevyhýbá. V době naší návštěvy visí na zdi ateliéru rozpracované plátno se stromem s jehnědami, jehož podoba vychází z fotografie z nedávné doby. Vznikla na jednom z výletů do přírody, které si Ester Knapová záměrně ordinuje nejen kvůli inspiraci, ale především jako únik z rušného centra města.
Ester Knapová patří mezi umělce, kteří si s tvorbou dávají záměrně načas. Její ateliér nechrlí stovky, ani vyšší desítky děl ročně. Třeba těch velkoformátových, které se prodávají za vyšší desítky tisíc, tu vznikne za rok jen pár. „Myslím, že to nejhorší, co se může umělci stát, je, když seká obrazy jen proto, že musí,“ míní.
I proto nemá jako svou profesní metu galerijní zastoupení. „Nechci, aby mě někdo tlačil do produkce. To si můžu dělat jen já sama,“ dodává. Její přístup zatím funguje. Umělkyně prodává přímo z ateliéru a někteří sběratelé se k ní pravidelně vracejí.
Malířka zmiňuje, že její díla vlastní například filmový producent Pavel Strnad, bývalý ředitel Národní galerie Jiří Fajt či už zmíněný Krištof Kintera a jeho partnerka Denisa Václavová. Z galerií je to pak humpolecká 8smička.
„Nemám problém prodávat díla někomu, kdo si umění pořizuje primárně jako investici. Nejraději ale jsem, když si lidé moje plátna pořizují proto, že je oslovila,“ dodává. V současné chvíli poptávka převyšuje nabídku, některé zájemce tak musí Ester Knapová odmítat.
Vedle plakátů pro Činohru Národního divadla, které můžete vidět na nejrůznějších místech Prahy, třeba i v metru, nyní Ester Knapová vystavuje na hromadné výstavě Bodily Powers v pařížské galerii Crèvecoeur. Další díla pak malířka chystá na blížící se umělecký veletrh v Istanbulu, kde je bude prezentovat společně s Trafo Gallery.
Za více než slušným rozjezdem kariéry vedle nesporného talentu vidí malířka ještě jednu věc: stále rostoucí zájem o mladé umělkyně, o kterém – byť ve světovém kontextu – nedávno psala zakladatelka Art Part Clubu Anna Pulkertová.
„Myslím, že dnešní doba hraje nám, ženským umělkyním, do karet. Po citlivém ženském umění je poptávka. Je dobré si ale na rovinu říct, že i muži dělají citlivé umění. Je proto jen otázka času, kdy se tohle zase otočí,“ myslí si Ester Knapová.
Možná i proto je ve svých uměleckých snech tak střízlivá. Na otázku ohledně profesní mety odpovídá nečekaně: Ráda by prý jednou ilustrovala jí blízkou knihu. Na konec rozhovoru si však dovolí větší zasnění. Sólová výstava v zahraničí nebo v institucích, jako je Národní galerie nebo Rudolfinum, by jí vcelku logicky přinesly obdobné umělecké uspokojení.