Poprvé v Česku spolu. Neo Rauch a Rosa Loy vystavují v Liberci díla za miliony
Jejich díla se prodávají za milion i více dolarů, a tak je společná výstava dvou německých malířů v liberecké galerii pro českého diváka mimořádnou událostí. Dohromady totiž v tuzemsku ještě nikdy svůj um nepředstavili.
Životní partneři, absolventi prestižní lipské umělecké školy, němečtí malíři Neo Rauch a Rosa Loy, přivezli do Liberce na stovku svých děl. Od velkoformátových pláten přes intimnější obrazy a kresby až po sochy.
V Česku je ještě nikdo neviděl. Pět z nich navíc pochází z nejnovější tvorby. Pro galerii v krajském městě je to zatím nejdražší výstava, kterou tu kdy uspořádali.
Zatímco Neo Rauch měl svou poslední výstavu v tuzemsku v pražském Rudolfinu, a to před šesti lety, pro jeho ženu Rosu Loy je to v Liberci česká premiéra.
Kurátorům – Filipu Suchomelovi, mimo jiné řediteli liberecké galerie, a jeho ženě Marcele – dali volnou ruku při rozmístění děl.
Ta zabírají prostory v hlavní bazénové i podbazénové hale a grafickém kabinetu. „Mravenčí práci oddřela moje žena, ale vše jsme konzultovali s oběma umělci online. Když pak den před vernisáží přijeli, byli z toho výsledku oba nadšení,“ říká Filip Suchomel.
Na výstavě jsou zejména díla ze soukromé sbírky autorů, která oni sami považují za nejvýznamnější. Doplněná jsou pak o předměty intimnější povahy, jež vznikla při speciálních příležitostech.
„Jejich obrazy jsou odrazem subjektivních, niterných emocí i reálných představ. Imaginace pak stírá hranici mezi sny a různými časoprostorovými rovinami. A to hlavně díky vzájemnému partnerskému respektu a tvůrčí sebereflexi,“ podotýká ředitel a kurátor.
Na polovině vystavených děl najdete oleje, jimiž se vyznačuje tvorba Nea Raucha, a kaseinové barvy, kterými naprostou většinu svých obrazů maluje Rosa. Barvy si navíc sama připravuje.
Ve svém stylu pak propojuje prvky surrealismu a hlásí se rovněž k lokálnímu folkoru, lidové slovesnosti a kulturní paměti německých dějin. V Liberci je na výstavě i jeden její obraz, který ještě nikdy veřejnost neviděla.
„Měla ho doma v obývacím pokoji. Tak jsme o něj požádali, pro dotvoření rodinné atmosféry,“ poznamenává Filip Suchomel.
Jako autoři se němečtí umělci navzájem doplňují a inspirují. „Protože jsme i manželé, tak víme, jak nebezpečné je překročit hranice, pokud vyjadřujeme na adresu toho druhého kritiku. Proto jsme si v průběhu let vypracovali pravidla, jak se navzájem pracovně ovlivňujeme a podporujeme,“ prozrazuje Rosa Loy.
„Pokud mám potřebu znát názor a nedokážu se ve svém díle dostat dál, kritiku toho druhého si vyžádám,“ dodává.
I když mají za sebou třicetiletý vztah, stále u sebe dokážou najít důvod k inspiraci.
„Když třeba vidím Rosu, jak se v pracovních šatech prochází naší nádhernou zahradou, protože ona je nadšená zahradnice, v tu chvíli ve mně vzniká jakýsi vnitřní obraz. To jsou velmi inspirativní momenty,“ podotýká Neo Rauch, pro něhož malování znamená pokračování snu jinými prostředky.
Kromě velkoformátových pláten vytvořil rovněž několik soch v životní i nadživotní velikosti. Jde o postavy, které se objevují v jeho obrazech. I ty jsou v galerii k vidění. Pro své příběhy, které na plátnech vypráví, čerpá Neo Rauch znalosti především z německé historie a evropské mytologie.
Jeho malířská technika je v současném uměleckém světě naprosto ojedinělá a obrazy cenné. Ostatně před lety jej obchodní časopis Manager Magazin zařadil mezi 1001 nejbohatších jednotlivců a rodin v Německu, s odhadem majetku ve výši sto milionů eur.
Jeho velkoformátová plátna často končí v rukou soukromých sběratelů, kteří za ně neváhají zaplatit i milion či více dolarů.
Dílo Neo Raucha je ovlivněné postindustriální krajinou pohoří Harz, kde vyrůstal. A Liberec a jeho okolí mu ji prý připomíná.
Ostatně není to poprvé, co do města nedaleko německých hranic zavítal. Do Liberce jezdíval v dětství se svými prarodiči, s nimiž vyrůstal. Rodiče totiž zahynuli jen čtyři týdny po jeho narození při srážce vlaků.
Malíř stejně jako jeho manželka vystudoval prestižní lipskou Hochschule für Grafik und Buchkunst, jednu z nejstarších středoevropských uměleckých akademií. Ta je populární především díky výuce figurální malby s důrazem na dokonalé zvládnutí tradičních malířských a kresebných technik.
Neo Rauch prošel postupně ateliérem Arnoa Rinka i Bernharda Heisiga a poté, co se vymanil z expresionistických forem a krátce si vyzkoušel i abstrakci, našel na konci devadesátých let vlastní osobitý styl.
Ve svých dílech používá atributy současné popkultury i staré reklamy, jazyk socialistického realismu i surrealismu, symboliku historického malířství.
Výstava s názvem Verwobene Sphären potrvá v Oblastní galerii v Liberci do 26. ledna příštího roku a doplněna je i dvojjazyčným katalogem vydaným přímo pro ni.