Z deníku rohlíkoholičky aneb Jak jsem utratila dva miliony na Rohlíku

Pamatuju si to, jako by to bylo včera. „Cože, ty si kupuješ mouku na internetu? No to nemůžeš myslet vážně.“ Moje máma byla dosti konsternovaná faktem, že jsem si něco tak běžného a každodenního, jako je polohrubá, pořídila odkliknutím na počítači. Určitě to bylo příšerně předražené.

Doba byla jiná, než je dneska. Těžko se to vysvětluje, ale jídlo se tehdy prostě vesměs nenakupovalo online. E-commerce, minimálně v té kondici, jak ji známe dnes, byla celkově ještě v plenkách. 

Když můj tehdejší redakční kolega Michal přinesl na poradu myšlenku online samoobsluhy, kterou rozjíždí enfant terrible českého e-commerce rybníčku Tomáš Čupr, vlastně jsme nebyli překvapení. Všichni už jsme si tenkrát Dali jídlo, někteří i víckrát, a věděli jsme, že má pan Čupr tah na branku, kromě dalších vlastností. Proč ne, říkali jsme si. Jenže nikdo z nás tehdy netušil, v co se Rohlík.cz (vtipný název byl mimochodem základ úspěchu) jednou promění.

Já osobně jsem si kouzlo online nakupování osvojila poměrně záhy. Ne proto, že bych byla líná jít do sámošky, jako do té doby vždycky. Nicméně před deseti lety v květnu se mi narodilo dítě, naše první dcera. V době, kdy startoval Rohlík, měla Bětuška jen pár měsíců a počasí se kazilo. Každá čerstvá matka mi dá jistě za pravdu – máloco je takový opruz, jako a) opruz, samozřejmě (proti opruzeninám pomáhá krém a pudr, dá se koupit na Rohlíku), b) proces oblékání a svlékání miminka v podzimních a zimních plískanicích. 

Dítěti dáváte v zimě asi tak deset vrstev oblečení. To máte plenku, tílko, teplé ponožtičky, bodýčko, punčocháče, svetříček, kombinézku, tenkou bavlněnou čepičku, druhou čepičku-kulíšek, rukavice, to všechno do fusaku a celý balíček ještě do kočárku, přes kočárek deku nebo kryt. Než se oblečete sami, chcete s dítětem řvát oba, uvnitř vedro, venku mráz. 

Pokud vyrážíte do lesa, je všechno v pohodě. Dítě brzo usne, ve fusaku se na ledovém vzduchu ani nehne, všechno je ok, všude klid a mír, maminka si vykračuje s kočárem a přemýšlí, všechno zlé je zapomenuto, mozek děkuje za čerstvý vzduch, tělo za příjemnou únavu.

Horší je, když potřebujete nakoupit. Ostrá bodová světla ze stropu, přesně namířená na jednotlivé potraviny tak, aby vyhlížely co nejlákavěji. Reklamní jingly. Hudební spoty. Promoakce vyhlašované do tlampačů. Dále samozřejmě opakovaně: „Žádáme majitele vozu Škoda Octavia státní poznávací značky XYZ3864, aby se neprodleně dostavil ke svému parkovacímu místu“ a „Prosím hlavní pokladní na pokladnu šest!“. Ilona Csáková. Vánoční koledy. Rádio Blaník. Helena Vondráčková a její Dlouhá noc. Zabte mě hned!

A do toho vaše dítě, které se v ponožtičkách, bodýčku, punčocháčích, svetříku, kombinéze, jedné čepičce, druhé čepičce, rukavicích, fusaku a kočárku uprostřed supermarketu rychle přehřívá. Takže ho musíte vysvléknout. Čímž ho vzbudíte. Nebo ho vzbudilo Rádio Blaník. Dítě řve. Vy chcete taky řvát. V oddělení mléčných výrobků je zima jako v morně. Dítěti hrozí, že nastydne. V jedné ruce držíte přeplněný nákupní košík (běda, pokud si chcete nezaplacené potraviny položit na kočár), druhou tlačíte přetížený kočárek směrem vpřed.

Fronta u pokladen je nekonečná. Lidi chrchlají. Nebo nadávají. Helena a její Dlouhá noc je taky nekonečná. Nebo Nekonečná s Ivetou Bartošovou, dej jí Pánbůh věčnou slávu. Dramaturgové hudebních smyček velkých nákupních center jsou opravdoví ďáblové.

Tohle všechno prožívala čerstvá matka před deseti lety. A najednou jí někdo nabídl – naklikej si to všechno na internetu, běž s kočárem do lesa, sámošce se vyhni obloukem, a až se z procházky vrátíš, nákup bude u dveří, pěkně naskládaný v taškách. Nebo, pokud venku lije jako z konve nebo hustě chumelí – zůstaň doma, nech dítě spát, dej si nohy nahoru, nákup tu bude cobydup. 

A tak čerstvá matka začala klikat. 

A už jsem s tím nikdy nepřestala.

Od té doby jsem Dlouhou noc už neslyšela. Tomáš Čupr mě později na jednom eventu Forbesu označí za svoji skalní fanynku. 

Bude mluvit pravdu. 

Za deset let jsem na platformě Rohlík.cz utratila dva miliony korun. Zcela hrubým odhadem. Možná spíše víc. Znamená to průměrnou útratu dvacet tisíc korun měsíčně, každý měsíc, deset let. Nepřeháním ani trochu.

Ten výpočet mi vlastně říká, že jsem nejspíš utratila ještě mnohem víc než dva miliony, protože často, zejména v posledních letech, utratím na Rohlíku prostě víc než těch průměrných dvacet tisíc korun měsíčně. 

Je to definitivní. Jmenuju se Irena Cápová a jsem rohlíkoholička. 

Teď jsem to o sobě napsala poprvé, a tak se mi trochu třesou ruce. Ale vím to o sobě už roky. 

Na Rohlíku jsem si během let zvykla kupovat prakticky všechno. Jídlo, tedy všechny čerstvé i trvanlivé potraviny. Pití. Pleny pro děti (nezůstalo jen u té jedné dcery). Prací prostředky. Prostředky na úklid a k tomu i prachovky, čisticí a dezinfekční ubrousky, smetáky, kbelíky, ochranné rukavice. 

Všechno maso, vesměs prémiovou kvalitu. Husy, kachny, ryby na Vánoce. Nejen na Vánoce. Hodně vařím. Ráda vařím. Zeleninu. Zeleninové a ovocné bedýnky, když to Svět bedýnek zabalil.

Všechnu drogerii. Léky. Kosmetiku. Vůbec nemluvě o éře covidu, kdy naše tehdy už čtyřčlenná rodina přežila jenom díky Rohlíku, jehož kurýři byli naším jediným spojením se světem.

Až začne Tomáš Čupr prodávat židle, Cápová velmi pravděpodobně začne na Rohlíku divoce nakupovat i židle. 

Pamatujete? Rohlík tehdy dokonce vyprodal sklad!

Dále papírenské potřeby. Samostatná kapitola. Ta starší dcera, ta, která se kdysi narodila spolu s Rohlíkem, je dneska už v páté třídě. Často hračky, omalovánky, dětské knížky, leporela pro naši nejmladší. Hračky pro děti sourozenců, přátel. Hračky na oslavy narozenin. Dekorace na oslavy narozenin. Dorty na oslavy narozenin. 

Krmivo pro zvířata. Krmivo pro zvířata dalších členů rodiny. Časopisy. Truhlíky na balkon. Květiny, řezané i ty v květníku. Bylinky na jaře. Vřes na podzim. Dýně. Chvojí na Vánoce. Substrát. Vánoční stromeček. I ten už si několikátým rokem můžete na Rohlíku objednat.

A nejen to. Když v noci finišujeme v redakci uzávěrku nového čísla Forbesu, a jedeme mnohdy hodně přes půlnoc, Cápová posílá domů manželovi a dětem veliký nákup laskomin, abych jim ulehčila a omluvila svou nepřítomnost. Atakdál, atakdál.

Až začne Tomáš Čupr prodávat židle, Cápová velmi pravděpodobně začne na Rohlíku divoce nakupovat i židle. 

Tento sloupek není placená spolupráce. Pokud za moje peníze děti Tomáše Čupra jednou vystudují, tady mají ode mě vzkaz: každou svou korunu jsem vašemu tatínkovi svěřila hrdě a s láskou. 

Všechno nejlepší, Rohlíku!

P. S.: Myslím, že mi po přečtení tohoto sloupku moje máma opět konsternovaně zavolá. Jako tehdy, před deseti lety. Promiň, mami.