Coppola v Megalopolis zkouší, zda může být Hollywood jiný. A dojemně selhává

Herci prý mohli improvizovat, spousta scén se v běhu přepisovala a v jeden moment přišel o práci celý tým, který měl na starost vizuální efekty. Když konečně na obřím plátně pražského kina IMAX sledujete vymodlenou Megalopolis Francise Forda Coppoly, říkáte si, že na některých ze zákulisních drbů asi bude trochu pravdy. Jenže pak si uvědomíte, že Hollywood přesně takové velikášské katastrofy potřebuje.

Upřímně – když jsem po projekci Megalopolis zpětně pročítal její děj na Wikipedii, byl jsem asi pětkrát v šoku, protože jsem události na plátně pochopil jinak nebo si je vzájemně nespojil do logických řetězců. A zcela upřímně – asi v polovině 138minutového snímku jsem začal poklimbávat, jakkoli jsem Coppolovu vizi mohl vstřebat na největším plátně ve střední Evropě.

Přes to všechno nejde o film, který si zaslouží posměšně sestřelit, podobně jako tady na město jménem Nový Řím, jakýsi futuristický New York, dopadne sovětský satelit.

Boj o moc starostů, bankéřů i televizních celebrit pozoruje architekt jménem Cesar, muž s tváří Adama Drivera schopný zastavit čas, který sní o vytvoření nového města, prostého zmaru a korupce. Pomoci by mu mohla látka zvaná megalon. A také láska.

To už skoro zní jako nějaká další hollywoodská dystopie z budoucnosti, v níž jsou všechny tahy na poli efektního melodramatu předem určené, Coppola, který si za 120 milionů dolarů (přes 2,7 miliardy korun) Megalopolis sám zaplatil, však hraje i nehraje podle pravidel současného Hollywoodu. A právě to je fascinující. 

Ne nepodobnou estetiku líbivé starořímské dekadence si ostatně v poslední době vyzkoušely třeba Hunger Games, architekt Cesar tu má zase sluhu, jenž by klidně mohl zaskočit za Batmanova Alfréda.

Zároveň se zde však nehraje na žádnou pseudorealistickou psychologii postav – naopak všichni mluví v šifrách, citují Marca Aurelia či Shakespeara. Případně v jeden moment prohlásí, že jsou „spíš přes orál“.

Většinou se tak cítíte, že s vámi režisér komunikuje na takzvaně jiné vlnové délce, ostatně i Cesar neustále hovoří o potřebě dialogu, z nějž by mohla vzejít nová, lepší budoucnost.

Coppolovi při jejím načrtávání skrze symboly chybí jakýkoli filtr, soustředěnost, pevná ruka, proto se vám místy chce usínat, protože by se většina scén patrně mohla přeskupit a nic zásadnějšího by se nestalo.

Megalopolis se tak nakonec nevyhnutelně zbortí pod vlastní vahou, přesto si říkáte, že takových velikášských katastrof potřebujeme víc. Jde o protiklad sanitizovaných produkcí vedených jen marketingem, pro které jsou režiséři nádeníky, na jejichž názoru nezáleží, protože se při neposlušnosti dají lusknutím prstu vyměnit.

V souvislosti s Megalopolis se už vzhledem k neuspokojivým tržbám píše, že půjde o jeden z největších propadáků všech dob. Jde ale zase o nepochopení celého projektu. Autor, jenž bojoval se studiovým systémem, už když připravoval svoje nejslavnější tituly Kmotr či Apokalypsa, patrně měl díky prodeji lukrativních vinohradů volné prostředky, které do tohoto filmu vložit prostě chtěl, bez ohledu na možný profit, s nímž nepočítal.

Větší povyk by tak při pohledu na jejich kvalitativní výsledek měly vzbuzovat úplně jiné tituly. Kolem premiéry Megalopolis například vyšlo najevo, že marvelovka The Marvels stála kvůli přetáčkám 378 milionů dolarů, což z ní dělá jeden z nejdražších filmů všech dob. A takový seriál Akolytka ze světa Star Wars vyšel na 230 milionů, mimochodem o padesát víc než druhá Duna.

To jsou špatná byznysová rozhodnutí, protože z nich vzešly sterilní, ploché, bezzubé nepodarky. Megalopolis je jenom nepodarek, ale dojemně svůj.