Na ledě válcuje soupeře, v civilu investuje. Jaké plány má hokejový Bud Spencer?

Zlatý medailista z letošního mistrovství světa má pověst „zlého muže“. Jaký je ale v praxi? A co ho teď nejvíce zaměstnává mimo kluziště?

První překvapení, když se s ním potkáte, je, že není takový obr, jak na ledě vypadá. „To dělají ty brusle,“ říká hokejista Radko Gudas, když na to při podání rukou poukážu a ještě ze mě spontánně vypadne, že je menší, než jsem si myslela. „To mi říká každý, že jsem vlastně malej,“ usmívá se.

Jen těžko si s ním člověk spojí jeho proslulé tvrdé zákroky vůči protihráčům. Jenže na ledě to k němu patří, tam rozdává hity a svou bojovností dokáže strhnout spoluhráče.

Při posledním mistrovství světa v hokeji, které český tým na domácím ledě opanoval, sehrál v týmu jednu z důležitých rolí. Nepřehlédnutelný Radko Gudas ale není jen talentovaný hokejista nastupující v zámořské NHL: stal se také investorem do vzdělávání.

Je jako Bud Spencer – působí dojmem zlého muže, valchuje soupeře a jako obránce dělá vše pro to, aby se k bráně nikdo ze soupeřů nedostal. Ostatně i to byla jeho role při květnovém mistrovství světa, kde zářil a za výkon si odnesl zaslouženou zlatou medaili.

Teď je polovina srpna a my spolu sedíme ve sborovně základní školy v Berouně. Nese název Baltimore a pro Gudase je jednou z možností, jak doma investovat peníze a zajistit si netradiční náplň hokejového důchodu.

Jak se vám změnil život po mistrovství světa?

Nemám už žádný volný čas. Byl jsem zvyklý ho mít třeba po trénincích, nebo alespoň dvakrát, třikrát týdně… Přijít domů, blbnout s dětmi. Teď musím plnit i další role, spousta lidí chce rozhovory, něco natočit, chodíme na různé akce. Takže je to určitě časově mnohem náročnější než ta léta předtím. A jiné je to i proto, že jsme se rozhodli s manželkou rozjet v Čechách byznys se školou, kdy musíme řešit spoustu věcí s ním spojených.

Většinu roku přitom žijete v Americe.

Sezona v NHL začíná v říjnu a končí v dubnu (vyřazovací boje pak probíhají do června, pozn. red.). Pak přijíždíme do Čech. Děti tady ještě chodí těch pár měsíců do české školy a uzavřou v ní ročník. V jejich americké škole jim to normálně uznají, nemusí dělat žádné vyrovnávací zkoušky. To je velká výhoda.

Osvěží si díky tomu i češtinu a nezapomenou ji. Protože i když na ně doma mluvíme česky, tak dnes už komunikují více v angličtině – s kamarády, se spolužáky. Teď jsme si tu v Berouně postavili takový letní domek a rádi bychom jednou v Čechách žili.

Minimálně dva roky ale ještě budete v Americe, s týmem Anaheim Ducks jste loni podepsal tříletou smlouvu. To znamenalo stěhování z Floridy do Kalifornie. Jak to nesla vaše početná rodina?

V Americe je stěhování za prací běžnou součástí. Lidé vystudují nějaký obor a stěhují se tam, kde se v něm mohou uplatnit. Češi většinou svou práci hledají v místě, kde bydlí. V USA jsou lidé mnohem víc zvyklí se stěhovat a jsou na to připravené i stěhovací firmy. Přijedou, zabalí, v jednom náklaďáku vám odvezou celý váš dům, když to trochu přeženu.

My jsme v Kalifornii poměrně dlouho hledali takový, který by se nám líbil, a nakonec objevili jeden blízko školy, na hezkém místě. Za mého působení v NHL už jsme se ostatně stěhovali několikrát. Nejdřív z Filadelfie do Washingtonu, pak z Washingtonu na Floridu a teď do Kalifornie. Pro děti, hlavně starší Leontýnku a Kvida, už to bylo trochu složitější, přece jen chodí do školy a měli tam kamarády.

Ale vztahy s nimi udržují i na dálku. Nemají jinou možnost: jdou tam, kde má momentálně jejich rodič práci.

Počítáte i s možností, že až budou starší, tak už s vámi případné stěhování nebudou chtít absolvovat?

S tím počítat musíme. Možná je pak necháme, aby si řekly, kde a jak chtějí žít. Ale my bychom se vlastně moc rádi usadili v Čechách. Rádi se sem vracíme, máme tady babičky a prababičky a sestřenice a bratrance, velkou rodinu okolo, která je pro nás důležitá. I proto tady trávíme léto.

Sám jste z rodné země odešel brzy a zažil stěhování kvůli hráčskému angažmá svého otce Lea, neméně slavného hokejového obránce…

Cestoval jsem s ním do své šesté třídy, pak se vrátil do Čech, dochodil druhý ročník základky, šel na střední a po ní zase odešel. V Česku jsem strávil dohromady osm let, ale stejně se na léto vracel a byl u prarodičů.

Foto Jan Berounský

Pojďme k vaší smlouvě v Kalifornii. Uzavřel jste ji na tři roky, s odměnou čtyři miliony dolarů ročně. Kolik peněz opravdu dostanete?

Tím, že jsem zaměstnanec, tak dostávám všechno už vlastně bez daní a nějakých dalších osekání. A zrovna v Kalifornii je jedna z nejvyšších daní, co vůbec je, kolem dvanácti, třinácti procent. Pak se k tomu připočte ještě federální, která je sedmatřicet procent.

Další procenta odvádíme lize jako escrow, což je fond, na kterém jsme se dohodli a který má vynulovávat manko, pokud lize klesnou zisky. Momentálně jde o šest a půl procenta ze všech smluv. Další dvě až tři procenta si bere agent a hráčská asociace si taky vezme nějaký dolar, takže ono to docela naskáče.

A jsme na téměř šedesáti procentech.

To souhlasí. Když byl covid, escrow byl mezi dvanácti až dvaceti procenty. A třeba v Kanadě, kde se daně vyšplhají až k padesáti procentům, tak po přičtení dalších dvaceti vám z té smlouvy moc nezbyde.

Takže se dá říct, že z těch čtyř milionů jsou nakonec dva?

Ani to ne.

Smlouva vám tedy asi nezajistí blahobyt do konce života?

Vím, že mnoho lidí takové zkreslené představy má. Ale realita je trochu jiná. Každý hokejista odvede minimálně padesát procent z odměny na daních a dalších poplatcích. Záleží, v jakém státě hraje.

Jak je v to NHL s výchovou k finanční gramotnosti? Radí někdo hokejistům, jak naložit s výplatou, kam peníze investovat?

Já osobně jsem šetřivý a peníze nerozhazuji. Navíc máme čtyři děti, takže určitě musíme myslet na budoucnost. A jsme s manželkou podnikaví, neumíme nedělat nic, tak jsme se dívali po nějaké chytré investici. V Čechách jsme peníze vložili do nemovitostí, postavili si dům mezi prarodiči, koupili pozemky, o které se staráme a rádi bychom na nich měli v budoucnu i další bydlení.

Mezitím jsme čekali na další příležitost, která by stála za to a dávala nám smysl. Což naše škola rozhodně je.

Ke škole se ještě dostaneme, ale utekl jste mi z otázky, zda v NHL pomáhají hráčům ohledně financí…

V první řadě se o vás stará agent. Ale pokud se hráč dostane do NHL, pak mívají různé programy, ať už ohledně finanční gramotnosti, nebo třeba základů kyberbezpečnosti, aby třeba holkám neposílali své nahé fotky. Těm mladým klukům tyhle věci musíte vysvětlit – některým nedojde, že se mohou stát obětí vydírání.

Myslím, že ty programy jsou dobře zpracované. Říkají mladým, že peníze, které budou v NHL vydělávat, jsou sice krásné, ale nevydrží do konce života. A že oni jsou naopak mnohem zranitelnější a musí chytře zvažovat, komu co pošlou a do čeho budou investovat.

Radíte jim i vy jakožto zkušený hráč?

Snažím se. Máme mezi sebou i osmnáctileté kluky a tím, jak hrají s námi staršími, se od nás učí i v ostatních směrech, nejen v tom sportovním. Fungujeme jako rodina, pomáháme si a vidí, jak nakládáme s penězi.

Foto Jan Berounský

Když se vrátíme k mistrovství světa, bylo pro vás nejvyšší dosaženou metou?

Z pohledu úspěchu určitě, i když pro mě je úspěch hrát v NHL a udržet se tam déle než tři roky. Co jsme dokázali na mistrovství, to byla taková třešinka na dortu. Měl jsem ho zakroužkované už pár let zpátky, protože když se nám narodila Leontýnka, byl jsem na dvou operacích kolene a nestihl to minulé mistrovství v Česku.

Když jsme tu pak měli hrát s Filadelfií, v létě mě vytrejdovali, takže možnost zahrát si před českým publikem byla zase pryč. Těšil jsem se na to a letos to vyšlo nejlépe, jak mohlo. Pro mě tedy jeden z největších hokejových zážitků a obrovská radost.

Zmínil jste, že vás klub vytrejdoval. Můžete do přesunů mluvit?

Hráč se nikdy nerozhoduje, kam bude trejdovaný (výjimkou jsou předem dohodnuté klauzule ve smlouvách, pozn. red.), a většinou o to moc nestojí a je to pro něj překvapení. Ale někdy jsou smlouvy v takovém stadiu, že se klubu nevyplatí ho držet, nebo za něj jiný klub nabídne mladšího hráče. Těch možností je víc. Hráči se během své kariéry přesouvají stále. Já jsem tam jedenáct let a mám za sebou pět týmů.

A stalo se vám, že vás vyměnili a dopředu nic neřekli?

Ano, v létě jsem byl Jirkovi Sekáčovi na svatbě, seděli jsme tam s Horasem a deset minut před obřadem mi zavolalo neznámé číslo, že už nejsem Flyer, ale Capital. Takhle to proběhne a nikdo to neřeší.

Můžete na to něco říci?

Ano: děkuju a jdu. Nemůžete s tím dělat nic jiného. Nový klub přebere vaši smlouvu a na vás je se přestěhovat, najít si nové bydlení, školky, školy pro děti. Amerika je jeden velký byznys. Je to situace, kdy člověk nerozhoduje o svém vlastním osudu, ale čeká, zda se ještě hodí týmu.

Možná je předčasné se ptát, ale víte už, kdy byste chtěl z NHL a vůbec profesionálního hokeje odejít?

Smlouvu mám na dva roky, takže zatím se soustředím na ně. Během toho druhého bude olympiáda a na ní bych rád byl. Chci udělat vše pro to, abych byl platný hráč, aby mě na ní moje děti ještě viděly hrát.

Hlavně, aby vás na olympiádu z NHL pustili…

Ano, na dvě nás nepustili, přitom pro hokejisty je velmi důležité mít možnost tam být a reprezentovat. Ale teď jsme se s ligou dohodli, že na ty příští nás pustí. A na to se těšíme, je to sportovní svátek.

Když Kvido někoho v sedmi letech srazí k mantinelu a ostatní rodiče jen kroutí hlavou a ptají se, kde to viděl, tak říkám, že vůbec netuším.

Mám husinu, jen si o tom povídáme. Moc rád bych, aby se mi to povedlo a mohl bych být i v roli toho staršího, zkušenějšího. Před deseti lety v Soči jsem tam byl ještě outsider, druhý nejmladší.

Nejsou vaše děti trochu vyděšené, když vás jako hodného tatínka vidí na ledě v úplně jiné pozici? Ve vyhrocených situacích, kdy tam odhazujete protihráče?

Vysvětlení je v té chvíli na mé ženě, aby jim řekla, že je to sport, který může být i agresivní, protože ho hrají chlapi. A že jinde se spory takto neřeší. A myslím, že děti to chápou. A když prostě Kvido někoho v těch svých sedmi letech srazí k mantinelu a ostatní rodiče jen kroutí hlavou a ptají se, kde to viděl, tak říkám, že vůbec netuším. (smích)

A teď už ke škole. Kde to spolu vlastně sedíme?

Jsme ve sborovně bilingvní základní a mateřské školy Baltimore, která je teď nově, asi čtyři měsíce, tady v Berouně. Předtím jsme byli v pronajaté budově, která ale úplně nevyhovovala požadavkům. Třídy byly malé, bylo tam moc schodů… Tady jsme pouze v přízemí a už za týden začínáme náš první plnohodnotný rok.

Jak jste se ke škole dostali?

Škola funguje tři roky a její ředitelkou a spoluzakladatelkou je Ani Kliková, která potkala před několika lety v Berouně mou ženu Barboru a bavily se, že má se synem problém ve škole, protože její manžel je Američan, se kterým mluví hodně anglicky – a ve městě není žádný prostor pro bilingvní vzdělání.

Barbora jí na to řekla, ať tedy nějakou rozjede, že do ní budou naše děti určitě taky rády chodit, když budeme v Čechách. Ani to udělala a dnes už máme nějakých sto dvacet studentů i se školkou. Takže je vidět, že to asi dělá správně. Nám se líbí celá ta filozofie, je to dělané s láskou, v dětech se buduje zdravé sebevědomí, aby věděly, že mohou vyrazit do světa a obstát v kolektivu.

A vy jste do školy vstoupili investičně?

Ano, pomohli jsme to tady zrekonstruovat a teď koupili pozemky asi dvě stě padesát metrů od nádraží, na kterých bychom chtěli vybudovat velký školní komplex s jídelnou a do budoucna kromě mateřské a základní i se střední školou. Momentálně jsme v projektových přípravách – víme, jak bychom chtěli, aby to vypadalo.

Musí nám to celé dávat smysl, aby se škola uživila sama a my mohli dát dětem možnost roztáhnout křídla a vyrazit do světa, kde se zvládnou domluvit. Beroun se rozrůstá, hodně lidí se sem stěhuje z Prahy, aby nebydleli přímo v metropoli, ale zároveň do ní mohli ještě pohodlně dojíždět.

Jak velký ten pozemek je?

Nějakých deset, jedenáct tisíc metrů čtverečních. Měl by tam být dostatek míst na parkování, velká tělocvična, jídelna, školka s velkou zahradou. Je to skoro na konci města, na výjezdu, takže by tam měl být relativně klid. Taková hezká oáza, je to trochu do svahu, takže se děti budou dívat ze tříd do zeleně. Už se těším, až tam budu jezdit s traktůrkem a sekat zahradu.

Jak velká investice to pro vás byla?

Pozemky jsou v desítkách milionů korun a stavba školy by se měla pohybovat kolem sto milionů. Takže dejme tomu hrubým odhadem kolem sto padesáti milionů, možná víc. Rádi bychom vybudovali modulární stavbu, energeticky nenáročnou, spolupracujeme s českou firmou, která je tomu nakloněná, a máme kolem sebe tým velmi schopných lidí ve svých oborech.

Věřím, že se to povede. Když to půjde dobře, výuka by mohla začít už v příštím školním roce.

Vaše role je momentálně jaká?

Škola je nezisková organizace a já, má žena a manžel Ani Klikové jsme součástí správní rady. Ani coby ředitelka a spoluzakladatelka je její předsedkyní. Klikovi mají na starosti chod školy a my jsme spíš přes investice a budování prostor.

Jak bilingvní výuka funguje a kolik je školné?

Není to jen o tom, že sem chodí děti ze smíšených manželství. Mohou sem jít prostě za výukou angličtiny. A je pak krásné vidět, jak mezi sebou školáci fungují – české děti učí cizince češtinu a ti si s nimi povídají anglicky. Co se v raném věku to dítě naučí, to už mu zůstane v hlavě schované.

Školné je sto dvacet tisíc za rok a máme i stipendijní program, zaměřený na studenty, kteří jsou talentovaní a mají předpoklady, aby tady mohli být, ale nemohou si to finančně dovolit.

Vaše děti jsou na tom se znalostí jazyka jak? Umí lépe česky, nebo anglicky?

Týnka s Kvidem to mají tak padesát na padesát. Poslední dva a půl měsíce chodili do české školy, což jim hodně pomohlo. Předtím neuměl Kvido skoro ani skloňovat a mluvit s ním česky bylo hodně vtipné. Vrážel do vět stále anglická slovíčka, ale není se co divit, protože těch sedm měsíců předtím byl v americké škole.

Pro nás je ale podstatné, aby češtinu uměli. Až se jednou přestěhujeme do Čech, tak aby jim jejich babičky a příbuzní rozuměli. Právě školy jako Baltimore tomu mohou hodně pomoci. Čím víc jazyků člověk umí, tím víc se mu svět otevírá.

Vy mluvíte kolika?

Německy, anglicky, česky a trochu i švédsky. Manželka se domluví francouzsky, španělsky a anglicky.

Kolik na škole učí lidí?

Dvanáct na základní škole a čtyři ve školce. Dětí je sedmdesát sedm na prvním stupni, dvacet ve školce a zbytek na druhém. Ve třídě je maximálně šestnáct dětí a v každém ročníku je vždy jen jedna. S dětmi se tak dá skvěle pracovat, známe se tu všichni navzájem a kdyby byl jakýkoli problém, je hned vidět a hned se řeší.

Využijete ve škole i své hokejové zkušenosti?

Ano, je tu sportovní program, do kterého se s ženou zapojujeme. Momentálně máme čtyři hokejisty, takže bychom rádi individualizovali jejich potřeby. Mám pro ně dvakrát týdně zařízený led a jednou týdně mají navíc pohybové hodiny. Rádi bychom udělali ten hokej i mimo klubové zaměření, aby k nám mohly přijít děti z jakéhokoli klubu, chodit tu do školy a během výuky trénovat.

Když tu hráčům něco říkám, mlčí a poslouchají, což se mi doma většinou nestává.

Jednu hodinu se můžeme věnovat bruslení, druhou technice hole, můžeme je rozdělit do skupin a s každou se zaměřit na něco jiného. Možností je spousta. Mám trenéry, kteří sem budou dojíždět a pomáhat mi s tím.

A je to jednou třeba i váš cíl? Živit se jako trenér?

Abych trénoval vyloženě tým, takové ambice asi nemám. Nevím, jestli bych si na sebe chtěl vzít tu odpovědnost. Mnohem radši bych pracoval v poli, kde se ti hráči mohou zlepšovat. Myslím, že bych byl užitečnější na nějaké specifikace.

Už teď za mnou někteří hráči z týmu chodí a chtějí poradit, jak rozvinout určitou svou dovednost. A docela mě ta role poradce baví. Když jim něco říkám, tak mlčí a poslouchají, což se mi doma většinou nestává – tam když něco říkám, tak všichni okolo řvou.