Vybombardované nemocnice, pohřbené děti: vůči ničení Gazy jsme otupěli

Tolik dětí z Gazy bylo pohřbeno. Nebo osiřelo. Nebo byly nalezeny, jak pod sutinami svírají své panenky.

Když jsme hrůzou přesyceni, normalizuje se - a izraelský útok neomezeně pokračuje. Stejně jako dehumanizace,  píše americko-palestinská básnířka a psycholožka  Hala Alyan.

Když v květnu začal kolovat obrázek uříznuté hlavy dítěte v Rafáhu, napsala mi kamarádka: Tohle je ten obrázek. To je on. Teď bude svět řvát. Pro mnohé z nás to byla realita posledních měsíců: čekání na obraz, který otřese samolibostí a spoluvinou; čekání na obraz tak ohromující, že o něm nebude možné diskutovat. Amputované batole. Roztrhané tělo. Dívka visící z boku budovy. Stále čekáme.

Odlidštění je předpokladem většiny forem násilí. Dobře předtím, než spadne bomba na školu, kde se ukrývají děti - protože jste jim nařídili, aby se tam ukryly -, musíte tento čin učinit přijatelným. Čím více mrtvých, hladových, plačících a roztrhaných palestinských těl veřejnost uvidí, tím více se mozek vůči nim psychicky otupí.