Když se spojí design a osvěta. Na UMPRUM vznikla kolekce pro ženy po mastektomii

Natálie Szegényová, absolventka Ateliéru módní tvorby, se spojila se zakladatelkou spolku Ama Wear, která přišla o pravé prso kvůli rakovině. A stvořily kolekci pro ženy po jednostranné mastektomii.

Že má rakovinu prsu, se Barbara Pella dozvěděla jako třiačtyřicetiletá. „Už je to sedm let,“ vzpomíná. Ten den se jí, stejně jako dalším asi osmi tisícům ženám v České republice, které každý rok z ordinace odcházejí se stejnou diagnózou, obrátil život. 

I když se nemoc povedlo zachytit včas, Barbara Pella, rodačka z německého Stuttgartu, musela podstoupit hned tři chirurgické zákroky.

Když jí při tom posledním lékaři nabídli, že společně s odstraněním napadené tkáně provedou i její následnou rekonstrukci, tedy že vytvoří prso nové, absolventka audiovizuálního designu na rotterdamské Willem de Kooning Academie, odmítla. Cítila, že náporu je na její tělo až příliš.

Do běžného života se vrátila během dvou let. Začala pracovat jako koordinátorka pražského centra pro asistovanou reprodukci, věnovala se i grafickému designu. Poprvé si ale na vlastní kůži zkusila, jaké to je, když si žena po jednostranné mastektomii, tedy po odstranění celého jednoho prsu včetně kůže, dvorce a bradavky, shání nové oblečení. 

Tedy abychom byli přesní: zakusila, jaké tohle je, když nechcete na místě chybějícího prsu nosit epitézu, silikonovou protézu, která má nemocí deformované místo na těle vyrovnat.

„Téměř všechno, co najdete v běžných obchodech, je dělané na symetrické postavy. Aby oblečení sedělo, musí být záměrně asymetrické. Seznámila jsem se s mnoha ženami po rakovině prsu a věřte, že je normální, že pláčou ve zkušebních kabinkách,“ říká. 

Dodává, že ženy, které se po mastektomii nerozhodnou pro rekonstrukci prsu ani nenosí epitézu, běžně svůj asymetrický hrudník maskují velkými doplňky, například brožemi nebo velkými náhrdelníky, které dokážou „odpoutat pozornost od toho, že na místě zkrátka něco chybí“.

Další možností, jak místo maskovat, jsou pak nápadné a co možná nejvýraznější vzory.

Protože Barbara Pella na trhu nenašla žádnou značku, která by se oblečení pro ženy s jedním prsem věnovala (výjimkou je například Eno Eco nabízející plavky a podprsenky nebo Ana Ono se spodním prádlem), rozhodla se založit vlastní spolek Ama Wear.

Pojmenovala ho podle bájných bojovnic Amazonek a za cíl si dala nejen šířit osvětu, ale také střihy s modely vytvořenými právě pro atypická těla.

Spolupráci navázala například s mexickou designérkou Marianou Parra, která pro neziskovou organizaci vytvořila střihy šatů, halenky a jednodílných plavek. Všechny modely mají výrazné řasení, což pomáhá vytvořit optickou iluzi symetrického hrudníku.

Obdobně ve své kolekci postupovala i absolventka Ateliéru módní tvorby na UMPRUM Natálie Szegényová. 

S Barbarou Palla se seznámila na její alma mater, pražské UMPRUM. Tam se zakladatelka spolku uchýlila poté, kdy se jí nepovedlo k výrobě dalších střihů přilákat žádného zavedeného designéra.

Ukázalo se ale, že dát slovo mladým není o nic horší varianta. Povídání o její diagnóze a obtížích při shánění oblečení totiž zaujalo právě budoucí absolventku Natálii Szegényovou. 

Ta se rozhodla, že se tématu chopí v rámci své diplomové práce, kde stejně jako její spolužáci musela vytvořit jednu ucelenou kolekci.

„Na začátku jsem hodně řešila, zda jde o to asymetrii těla schovat, nebo zda nevadí ji trochu přiznat. Kolekce Cecilie je nakonec něco mezi,“ říká designérka a dodává, že kolekce má nenásilně mást oko pozorovatele a nabídnout osobám s jedním prsem pohodlné a padnoucí oděvy.

Při tvorbě celkem devíti kusů oděvu se nechala inspirovat dotazníky a osobními setkáními s ženami, které mastektomii bez následné rekonstrukce prsu podstoupily.

Když se Natálie Szegényové ptám, co ji při setkání s ženami zasáhlo nejvíce, vzpomíná nejen na příběh samoživitelky, „kterou nezajímalo oblečení, ale hlavně to, aby přežila“, ale také fakt, že většině oslovených žen chybělo doslova jakékoli speciální oblečení. 

Vytvořila proto kolekci sestávající z šatů, topů a halenek a také jedné mikiny, a to z pohodlných materiálů, které nedráždí jizvy po operaci.

Spojujícím principem se stala jemná manipulace s jednoduchými střihy, díky které návrhářka dosáhla požadovaného efektu nařasené látky. Příkladem mohou být i šaty, které má v den našeho setkání Barbara Palla na sobě.

Světle modré šaty z bavlněného úpletu vycházejí z klasického áčkového střihu, ale díky šikovnému omotání ramínek vzniká na prsou kýžená objemná drapérie.

„Původně jsem řasení chtěla dělat pomocí variabilních stahovacích šňůrek, ale nakonec jsem se rozhodla, že cílová věková kategorie potřebuje něco jiného, elegantnějšího,“ říká k práci, kterou konzultovala s vedoucím ateliéru Mirem Sabem.

Výsledkem je právě oněch devět modelů využívajících principů řasení, zejména na rameni nad chybějícím prsem. Jejich střih bude stejně jako ty už existující možné stáhnout zdarma, následně si podle něj ušít daný model nebo střih – který bude dostupný v několika velikostech i obou variantách (chybějící levé nebo pravé prso) – odnést ke švadleně. 

Barbara Pella přiznává, že právě nutnost nosit střihy ke švadleně (alespoň v případě těch, kteří nešijí nebo nemají v blízkosti přátele s šicím strojem) je něco, co jejímu konceptu mnohdy lidé vyčítají. Přiznává, že kvůli tomu sice může výsledný oděv vyjít dráž, zároveň ale připomíná, že na jeho výrobu je možné použít starší látky. 

Na otázku, která se v tomto kontextu nabízí, tedy zda neplánuje oblečení našít na sklad a následně ho prodávat, odpovídá: „Ama Wear je neziskový projekt, nepřemýšlím o něm jako o byznysu. V tuhle chvíli chci střihy nabízet zdarma. Ženy, které si prošly rakovinou prsu, toho zažily hodně a nechci, aby za tohle musely platit.“

„Já bych v tématu viděla velký potenciál s ohledem na to, kolik žen by takové oblečení potřebovalo,“ kontruje jí Natálie Szegényová, jejíž střihy budou na webu Ama Wear dostupné v následujících měsících. Během rozhovoru se nakonec ukazuje, že ani Barbara Pella další kolekce – tentokrát komerční – zcela nevylučuje. 

Než k tomu dojde, chce se spolkem pořádat například i šicí workshopy, kde by si ženy po mastektomii mohly oděv padnoucí jim na míru přímo ušít. Zároveň už má rozjeté další spolupráce s designéry, tentokrát ze Spojeného království a Tanzánie.

Do konce roku by také ráda na stránky přidala střihy od Zuzany Labudové a její značky Yaxi Taxi, která sice nevytváří střihy přímo pro ženy po masektomii, ale díky asymetrickým modelům si je tyto ženy oblíbily.

„O inkluzivní módě se sice hodně mluví, ale zatím je podobných projektů opravdu jen pár,“ dodává Barbara Pella.