Klér unesl židovského chlapce. Z Papežova zákona se ve vás nemá jen vařit krev

Je to film, u něhož máte cítit rozhořčení. Vrací se do druhé poloviny devatenáctého století, kdy v Boloni zástupci katolické církve odvlekli od rodiny šestiletého chlapce Edgarda. Údajně byl totiž jako batole tajně pokřtěn, tudíž podle tehdejšího práva v papežském státě nemohl zůstat u svých židovských rodičů.

V co všechno se skutečný příběh v novém snímku změnil?

Italský režisér Marco Bellocchio chce, aby vás z tohoto papežova nařízení jímala bezmoc ze zjevné nespravedlnosti, libovůle a arogance moci. Ta se neostýchala rozbít velkou rodinu, protože se dogmaticky držela drakonických zákonů – ale vlastně si pouze užívala, že na jejich dodržování musí trvat.

Malý, nevinný chlapec Edgardo tak ze svého boloňského domova míří do Říma, kde se ho katoličtí duchovní snaží převychovat.

Dostává se do společnosti dalších unesených hochů, pro něž kněží připravili jakousi internátní školu na bázi cukru a biče. Rodiče mohou vidět, ale jen za dobré chování. Dokonce by se k nim i mohli vrátit – to by ale celé rodiny musely konvertovat z judaismu na křesťanství.

Jde tak o historické drama, které mísí malé a velké dějiny. Do osobních tragédií tu vstupují dějinné zvraty, kdy se tady vlastně jen tak mimochodem rodí moderní sekulární Itálie. To je samozřejmě nebezpečné, protože se zde o některých skutečnostech pouze hovoří. Třeba jako když se dozvídáme, že o šokujícím únosu mluví celý svět, přitom stále sledujeme spíše komorní příběh.

Je v něm jistá předvídatelnost. V prostředí, v němž se pohybujeme, se však v detailech hraje natolik zvláštní hra, že vaši pozornost lehce udrží celé dvě hodiny.

Papežův zákon je v totiž v něčem správně „divný“. Zároveň za touto divností není schválnost jako třeba ve filmech typu Korzet o Alžbětě Bavorské, kde se v záběru objevovaly předměty moderní doby, hrála k tomu současná hudba a hlavní postava ukazovala na dvořany prostředníček – jen aby divák paradoxně dával oči v sloup.

Italský tvůrce je naopak subtilnější. Dokáže postavám dávat nuance, aniž by z nich dělal karikatury.

Jistě, papež Pius IX. zde tak trochu slintá a potí se, takže má náběh na jednorozměrného démona, Bellocchio v něm ale formuje především charakter, jež má radost, když může být v opozici – před jeho očima se tady ostatně radostně rozpohybují novinové karikatury s jeho osobou, jako kdybychom najednou sledovali nějaký primitivní animák.

Paolo Pierobon se tak v roli vládce katolické církve stává středobodem scén, které jsou nejpodmanivější. Zatímco s bolestí rodičů malého kluka, který se pod peřinou tajně modlí ve víře, v níž byl vychován, se dá ztotožnit celkem automaticky, vztah mezi Edgardem a jeho uzurpátory velmi dráždivě znejišťuje. Zvlášť v pozdějších scénách, kdy se vztahy mezi všemi aktéry případu posouvají všemožnými směry, o nichž nelze mluvit bez spoilerů.

Místy tak zamrzí spíš digitální dokreslovačky starého Říma, kdy se s kulisami honosných paláců a papežských zahrad rozhodně nepracuje tak výtvarně jako třeba ve stále zcela nedostižném seriálu Paola Sorrentina Mladý papež. Přesto potěší, když se zde třeba vrací vizuální motiv skrývání se jak pod matčinou sukní, tak pod papežskou suknicí.

Tvůrci si ale hlavně neberou historické postavy jako rukojmí, aby skrze ně velkopansky a ostentativně mluvili o současnosti. Spíš inscenují příběh, v němž se stále dokola svádí boj o lidského ducha, na nějž tady v různých variacích nedosáhne světské ani církevní právo – to však zároveň neznamená, že ho lze z klece lehce vysvobodit. 

Nenápadný, ale o to silnější Papežův zákon, který byl k vidění už loni v Cannes, byste si při jeho vstupu do české distribuce tedy rozhodně neměli nechat ujít. I když místy sklouzává do melodramatu, patrně ve vás vyvolá víc než jen banální rozhořčení.