Příroda jako niterná součást architektury. Český architekt prorazil ve Skandinávii 

Dřevěné muzeum uprostřed norské divočiny, nenápadně zakamuflované do okolního lesa. Projekt na revitalizaci bunkrů z druhé světové války v česko-německém pohraniční. Site-specifická instalace sestavená z dřevěných lehátek, na kterou si brousí zuby největší hudební festival na světě. Pod tím vším je podepsán český architekt Juráš Lasovský.  

Už deset let žije v zahraničí, kde si prošel renomovanými studii jako MVDRV v Rotterdamu, The Why Factory na Technické univerzitě v Delftu nebo kodaňskými kancelářemi 3XN a BIG.

Do soutěže na podobu Vltavské filharmonie, kterou vyhrálo právě studio dánského vizionáře Bjarke Ingelse, už Lasovský ale nepromlouval. 

V té době společně se švédskou architektkou Hannou Johansson v Kodani zakládali vlastní architektonické studio, Lasovsky Johansson Architects.

To vzniklo v podstatě přes noc, když v roce 2018 v soutěži na realizaci Domu Lesních Finů v Norsku porazili dvě stovky týmů z celého světa. A jejich nápaditý rukopis se už brzy objeví také u nás: česko-švédské duo nedávno vyhrálo architektonickou soutěž na návrh nové budovy spalovny ZEVO Vráto v Českých Budějovicích. 

Profesní cesta Juráše Lasovského začala pod Ještědem, na Fakultě architektury a technického učení v Liberci.

„Jako studenti jsme měli dost volnosti. Pod vedením skvělých architektů jsme pracovali na projektech v nejrůznějších lokalitách i měřítkách. Zpětně to vnímám jako prostředí podobné větší architektonické kanceláři. Byla to dobrá zkušenost, jak si během studia vyzkoušet rozdílné směry a zároveň si je obhájit,“ vzpomíná.

V rámci studijní stáže zamířil do rotterdamského studia MVRDV. Jeho zakladatel, přední architekt a urbanista současnosti Winy Maas, dnes mimochodem přednáší i na pražské ČVUT. Návrh Muzea komiksu a animace v čínském Chang-čou, které Lasovský pomáhal vytvořit, tehdy vyvolal na sociálních sítích haló.

„Byl to vtipný koncept, založený na mluvících bublinách. Soutěž jsme vyhráli, ale muzeum se nikdy nepostavilo. Určité prvky se přenesly na jiné projekty, třeba do knihovny Tianjin Binhai,“ vzpomíná Juráš Lasovský. 

Mezitím se ale v Praze začínalo debatovat o způsobech, jak oživit tehdy ospalou pražskou náplavku. Na projekt byla vyhlášena mezinárodní soutěž, ve které společně s holandským architektem Koenem Hezemaasem získal Lasovský druhé místo. 

„Hlavní myšlenkou Prague Activators bylo vytvořit plovoucí pontony, které by se staly mobiliářem Prahy a poskytovaly zázemí pro různé události. V té době se náplavka teprve probouzela a naše iniciativa mohla být zajímavým překlenutím mezi dočasnými a trvalými intervencemi kolem vody,“ říká Lasovský. 

Jednotlivé pontony měly různé funkce jako tribuna, park, molo nebo sauna.

„Idea byla, že by putovaly na různá místa v Praze a dočasně by kotvily podél řeky. Tím byly v kontrastu s parníky, kterých již tehdy přibývalo. Nakonec blokují celý pravý břeh Náplavky. Myslím, že koncept to byl dobrý a mohl by klidně fungovat i dnes,“ shrnuje. 

Než však projekt získal potřebné sponzory, přišla Lasovskému nabídka z kodaňské kanceláře 3XN. Tam se podílel třeba na návrhu Královské arény v Kodani, ve které se hrálo v roce 2018 mistrovství světa v hokeji. Několik měsíců strávil v Sydney, kde se podílel na vývoji velkého území za ikonickým Harbour Bridge. 

Pracoval také na realizaci budovy Klimatoria, dánského mezinárodního centra pro výzkum klimatických změn, které se nachází na přístavní frontě města Lemvig na západním pobřeží země. Projekt se loni dostal do finále cen Nového evropského Bauhausu.

Právě ve 3XN se seznámil se svou životní partnerkou, švédskou architektkou Hannou Johansson. Když zrovna nepracovali na firemních realizacích, společně po nocích vytvářeli vlastní návrhy. Ty pak následně posílali do architektonických soutěží. 

„Ze začátku jsme spíš byli zvědaví, jestli se nám podaří vůbec uspět. Hned v první soutěži jsme ale skončili na druhém místě s projektem Sara Kulturhus, kulturního domu v severním Švédsku,“ vzpomíná Lasovský. 

Počáteční úspěchy motivovaly mladé architekty k dalším soutěžím. A zanedlouho porazili 210 dalších studií se svým návrhem na Dům Lesních Finů v Norsku. 

„V Norsku podobné projekty získávají finance až na základě vysoutěženého projektu. Tento se financuje z veřejných peněz. Místní komunita se o budovu snaží od roku 2008, my jsme vyhráli soutěž v roce 2018. V současné době je znám zhotovitel stavby a samotné muzeum by se mělo otevřít v roce 2025,“ vysvětluje Lasovský. 

Zakázkou na muzeum se dvojici zároveň otevřela možnost okusit si na vlastní kůži, jaké to je, mít vlastní architektonické studio.

„Vždycky to bylo asi trochu lákavé. Ale díky tomu, že už nějakou dobu pracuju v Dánsku, dokážu si představit, že to ani nemusí být cíl. Velká část architektů v Kodani je spokojená v místních kancelářích, kde jsou dobré pracovní podmínky a zajímavé projekty.“

Už od začátku se věnují realizacím po celé Evropě. „To nás baví a dává nám to určitý nadhled. Ale realita je stejná jako všude jinde – místo práce na zajímavých projektech najednou zabírá čas péče o zaměstnance, nové zakázky a studium legislativy spojené s řízením organizace,“ popisuje český architekt. 

Kromě toho je nedávno oslovil známý švédský výtvarník Jacob Dahlgren, mimochodem absolvent AVU v Praze. Společně teď pracují na projektu zázemí pro surfaře a místní komunitu v Jutsku.

Ještě před založením vlastní praxe pracoval Lasovský také v kanceláři Bjarkeho Ingelse. „BIG jsem vždycky obdivoval. Má spoustu energie a hravosti, která se asi dá srovnat s atmosférou, kterou jsem zažil ve škole v Delftu nebo v Liberci,“ vypráví s tím, že na Vltavskou filharmonii od BIG se velice těší. 

„Doufám, že se postaví co nejrychleji a bez zásadního prodlení. Budova hezky komunikuje s dost složitým územím, není solitérem a bude poskytovat zajímavý veřejný prostor s výhledem na Prahu. A myslím, že se stane oblíbenou destinací a dalším důležitým bodem na Vltavě.“  

Projekt bývá kritizován za nedostatek zeleně v okolí, ale Lasovský věří, že architekti z BIG zpětnou vazbu vnímají a ještě návrh upraví.

Čímž naráží i na notoricky strastiplnou cestu, kterou architektonické návrhy musejí vykonat předtím, než se vůbec zrealizují.

„Projekt v podstatě musíte vyhrát třikrát. Nejprve je to samotná soutěž. Potom, když stavební návrh projde povolením a legislativou. A potřetí musíš vyhrát, aby se začalo stavět. Všechny tři fáze jsou důležité tak jako soutěž samotná. A v každé z těchto fází se to může velmi jednoduše zadrhnout. Ale to je úskalí našeho oboru.“

Na současnou architektonickou praxi, která s sebou nese řadu problematických aspektů i pro osobní život a s tím spojené mentální i fyzické zdraví, upozorňovala například i letošní česká účast na bienále architektury v Benátkách. 

„Rozumím tomu a je důležité na to poukázat. Zároveň to asi úplně nemůžu hodnotit. Přece jenom jsem většinu pracovního života zatím strávil v Dánsku, kde jsou pracovní podmínky velmi dobré,“ srovnává Lasovský a dodává, že vlastní zkušenost s „nocovkami“ má třeba ze školy v Liberci.

„Celkově jsem se už ale trochu přiučil od Dánů, kteří jsou velice organizovaní a schopní udělat skvělé projekty i bez ponocování,“ dodává.

Právě v dánské metropoli loni dostalo studio Lasovsky Johansson prostor k realizaci na prestižním veletrhu CHART Art Fair v Kunsthal Charlottenborg. 

„PETAL je kinetický stánek postavený ze sta skládacích lehátek. Evokuje letní atmosféru a během festivalu hostil známou kodaňskou restauraci servírující víno a ústřice. Postavili jsme ho svépomocí tak, aby ho bylo možno na noc nebo za špatného počasí uzavřít, a tím zachovat princip skládacích lehátek.“ 

O případné realizaci v Česku už jednají s místními partnery, těm teď ale roste velká konkurence. O instalaci se nyní zajímá největší nezávislý hudební festival na světě Roskilde.

Nicméně to vypadá, že i česká veřejnost se nakonec dočká realizace z dílny mladého česko-švédského dua. Lasovsky Johansson nedávno zvítězili s návrhem na českobudějovickou spalovnu ZEVO Vráto, kolem které nově vznikne celá městská čtvrť. 

„Naším úkolem bylo navrhnout elektrárnu na energetické využití odpadu spolu s okolním územím, a začlenit ji tak do širšího kontextu města, pro které se stane přidanou hodnotou,“ doplňuje Lasovský.

Lasovského dlouhodobým tématem je také regenerace bunkrů z druhé světové války, kterými je poseté česko-německé pohraničí.

„V síti podél hranic bylo vybudováno kolem deseti tisíc pevnůstek, takzvaných řopíků. Ty vytvořily ochrannou linii, ale nikdy se nevyužily. Od té doby prakticky po celá desetiletí chátrají,“ vysvětluje. 

Jeho projekt tak navrhuje nové využití těchto bunkrů. Na jedné straně je mění na využitelný obytný prostor, na druhé z nich vytváří možnost využití jako noclehárny, infocentra a místa pro různé aktivity podél národních turistických tras v Česku.

„Jsou to takové mini brownfieldy, sochy v krajině, které se dají přetvořit,“ vypráví Lasovský. Inspirací mu byly kabiny pro turisty, kterými je poseté Švédsko. 

S Českem spojení neztratil, ale vracet se nyní nehodlá. „Díky tomu, že některé projekty máme i v Česku, jsem zpátky fakticky každou chvíli – jak fyzicky, tak hlavně virtuálně. Dokážu si to představit, ale zatím o tom neuvažujeme a zůstáváme v Kodani. Tady máme dobrou základnu,“ dodává.