Roger Scruton a jeho propaganda na podporu kouření

K tomuto Rozhovoru Britských listů. Citace z Wikipedie: Financování tabákovými společnostmiV roce 2002 byl Scruton kritizován za to, že psal články o kouření, aniž by zveřejnil, že dostává pravidelný honorář od společnosti Japan Tobacco International (JTI, dříve R. J. Reynolds).[83] V roce 1999 začal se svou ženou - v rámci své poradenské činnosti pro Horsell's Farm Enterprises[74][85] - vydávat čtvrtletní informační materiál The Risk of Freedom Briefing (1999-2007) o kontrole rizik ze strany státu. [85] Tento dokument, který byl distribuován novinářům, zahrnoval diskuse o drogách, alkoholu a tabáku a byl sponzorován společností JTI. 86][87] V této době Scruton napsal několik článků na obranu kouření, včetně jednoho v roce 1998 pro The Times,[88] tří pro Wall Street Journal (dva v roce 1998 a jeden v roce 2000),[89] jednoho pro City Journal v roce 2001[90] a 65stránkové brožury pro Institute of Economic Affairs, WHO, What, and Why: (2000). Ten kritizoval kampaň Světové zdravotnické organizace proti kouření a tvrdil, že nadnárodní orgány by se neměly snažit ovlivňovat domácí legislativu, protože nejsou odpovědné voličům[91].Deník The Guardian v roce 2002 informoval, že Scruton o těchto otázkách psal a přitom neoznámil, že od JTI dostává 54 000 liber ročně[83]. platby vyšly najevo, když do deníku The Guardian unikl e-mail od Scrutonových do JTI ze září 2001. E-mail podepsaný Scrutonovou manželkou žádal společnost o zvýšení měsíčního poplatku 4 500 liber na 5 500 liber, za což by se Scruton "snažil každé dva měsíce umístit článek" ve Wall Street Journal, Times, Telegraphu, Spectatoru, Financial Times, Economistu, Independentu nebo New Statesmanu. 92][93][94] Scruton, který uvedl, že e-mail byl ukraden, odpověděl, že nikdy neskrýval své spojení s JTI. [84] V reakci na článek v deníku The Guardian s ním deník Financial Times ukončil smlouvu jako s komentátorem,[94] deník The Wall Street Journal pozastavil jeho příspěvky[95][96] a Institut pro ekonomické záležitosti uvedl, že zavede politiku prohlášení autora[97], nakladatelství Chatto Windus odstoupilo od jednání o vydání knihy a nakladatelství Birkbeck mu odebralo práva hostujícího profesora[98].Zdroj ZDE