Hudba dnes lidi moc nezajímá, říká producent a skladatel Jan P. Muchow

Jak ovlivňují sociální sítě práci hudebního producenta? Proč se do hitparád vracejí dvacet let staré písničky? A proč v české filmové tvorbě nedostává hudba tolik prostoru? To vše jsme probrali s hudebníkem, producentem a skladatelem Janem P. Muchowem.

Seznam jmen, s nimiž Jan P. Muchow spolupracoval, vypovídá mnohé: Anna K., Richard Müller, Ben Cristovao, Bára Poláková, Lake Malawi, Tata Bojs, Vypsaná fixa, Kryštof nebo Načeva. Výčet ale nekončí jen u předních českých hudebníků, kterým Muchow produkoval alba – někdejší bývalý fotbalista je také filmovým hudebním skladatelem. 

Na kontě má čtyři České lvy za filmy Jedna ruka netleská, Grandhotel, Ve stínu a Krásno. Jeho vůbec nejpopulárnější hudba – a možná i nejvíce zlidovělá – je ta z kultovního filmu Samotáři. Lucky boy, chtělo by se napsat, když člověk vzpomene, že ještě před tvorbou soundtracku pro jeden z nejoblíbenějších českých filmů prorazil Muchow i ve Velké Británii.

Jeho kapela Ecstasy of Saint Theresa v devadesátých letech uspěla v britské hitparádě (jiné české kapele se úspěch nepovedlo překonat) a její členové dostali smlouvu na několik desek. Nakonec vyšla jen jedna – původní kapelní sestava se záhy rozpadla. Jak ale Jan P. Muchow prozradil, po letech ticha by se měla „Extáze“ zase probudit.

Muchowův další hudební projekt, kapela Jan P. Muchow & The Antagonists, hraje hudebníkovy nejslavnější melodie a skladby. Naživo ji můžete slyšet už v sobotu 9. března při udílení cen 31. ročníku Českého lva. 

Jste teď nejvíc hudebník, producent, nebo skladatel?

Momentálně asi všechno. Včera jsem měl zrovna den, kdy jsem se dopoledne věnoval jednomu seriálu jako hudební skladatel, pak jsem s Albertem Černým produkoval singl jeho kapely a večer jsem měl zkoušku s kapelou, která teď osm let hibernovala, ale tento rok zase začíná existovat. Je to ale různé, někdy se věnuju měsíc intenzivně jen skládání. Zrovna teď je to hezky namixované. 

Přináší vám něco v tuhle chvíli větší radost než další činnosti, které jste vyjmenoval? 

Skvělé je, že mě baví všechno. Je to pořád něco jiného a nestačím se začít nudit. Jednou je fajn, když si hudbu tvořím sám v klidu a nemusím někomu říkat, jak má hrát na bubny, pak zase ocením, když ve studiu nesedím sám, protože to také může být pěkná depka… Jsem stále naivní fotbalista, takže mi ke štěstí stačí opravdu málo.

Před rozhovorem jste řekl, že je nejlepší, když má hudba jeden názor, a že umění nejde dělat stejně jako demokracie. Znamená to, že jako hudební producent musíte být autokrat?

Svým způsobem. Naštěstí mě ale většinou ke spolupráci osloví samotní interpreti. Když nastane okamžik neshody, připomínám jim, že jsou to oni, kdo za mnou přišel pro radu a vedení.

Nemám problém ustoupit, ale snažím se vždy připomenout, proč se na mě lidé vůbec obrátili. Nestává se to často, a pokud ano, udělají se obě verze hudby – jedna podle mě a druhá podle interpreta – a pak se vybere ta lepší.

Zmínil jste Alberta Černého, s jakými hudebníky ještě aktuálně spolupracujete?

Minulý rok jsem dělal s Richardem Müllerem, v září jsem natáčel v Berlíně s Benem Cristovaem, v minulosti jsem pracoval s Barborou Polákovou – dvě její desky jsem produkoval celé, k té poslední jsem byl přizván společně s Filipem Jelínkem z J.A.R., se kterým jsme skladby dotahovali.

V jednom rozhovoru z roku 2021 jste řekl, že dnes nepotkáváte tolik hudebních talentů. Platí vaše tvrzení i dnes?

Platí. Doplnil bych ale, že jich nepotkávám tolik s ohledem na očekávání nabyté v devadesátých letech. Tehdy jsem měl pocit, že hudební scéna roste, že vznikají skvělé kapely a pořád se něco děje. Byl jsem přesvědčený, že za deset dvacet let tu týdně vyroste nová supercool kapela.

V tom jsem se bohužel spletl. Hudba lidi dnes moc nezajímá. Jsou tu hry, internet, programování, být influencerem je také o hodně snazší než být hudebníkem a něco vymýšlet. Takže vzhledem k mému očekávání jsem samozřejmě trochu zklamaný.

Nebylo tohle očekávání zkreslené divokostí devadesátek?

Asi ano, ale myslím si, že by toho pořád mohlo být víc. Nová jména se objevují, ale jde třeba o lidi, kteří se snaží hrát, jako už někdo dávno hraje. Víc se mi líbí, když je to celé blbě, ale ta hudba má názor. Nebaví mě, když se mladí hudebníci snaží hrát jako čtyřicátníci nebo dělají něco, co už tu bylo před dvaceti lety. Člověk by se neměl bát chyb, svých chyb. Jinak je to nuda. 

I přes to všechno, je někdo, kdo vás na české hudební scéně v poslední době zaujal? 

Určitě. Nedávno jsem třeba úplně náhodou narazil na skvělou broumovskou kapelu Kluci. Na scéně jsou už deset let a jsou výborní. Pak se mi samozřejmě líbí Anna Vaverková, která je teď nominovaná snad na všechny hudební ceny. Nebo osobitý Mat213 a další. 

Poslední léta v českém prostoru hodně rezonuje rap. Překvapuje vás to? 

Nepřekvapuje. Když se podíváme do Spojených států, tam jsou rap a hip hop nejposlouchanější žánry. Je to populární žánr mladé generace, takže se není co divit, že je to podobné i u nás a Viktor Sheen a Calin vedou žebříčky. Je dobře, že jsou to oni, kdo diktují trhu tempo. 

Věnuje podle vás většinová společnost hudbě dostatek pozornosti? 

Řekl bych, že hudba je u většinové populace na okraji zájmu. Pamatuju si fronty před obchody s cédéčky, a i když to byla samozřejmě naprosto jiná doba, nic podobného tady dnes není. Jasně, hudba z TikToku oslovuje mládež, ale co poslouchají lidé nad třicet?

Mám pocit, že pro tuhle generaci je hudba dost okrajová věc. Když Adele vydává v Británii desku, zajímá to klidně i čtyřicátníky, ale u nás? Nemám pocit, že by v téhle věkové kategorii hudbu, ale třeba i knihy, řešilo moc lidí. 

Není to tím, že pro tuhle generaci nemáme na scéně interprety? 

Určitě ne stovky, ale nějaké máme. Obecně si myslím, že hudba českou společnost moc nezajímá. Nechápu, kde se vzalo rčení „co Čech, to muzikant“. Možná platilo kdysi, ale dnes rozhodně ne. Jen si spočítejte – kolik kolem sebe máte praktikujících hudebníků? 

Dá se podle vás zájem o hudbu nakopnout? 

Dám příklad z jiného odvětví. Na Islandu se před lety rozhodli, že by měly děti více sportovat, začal se podporovat fotbal a další sporty. Během patnácti let vyrostla první generace, která zažila masivní státní podporu sportu, a najednou se Island dostal na mistrovství Evropy ve fotbale a jeho hráči hrají ve velkých evropských týmech.

To mě dostává k hudební výchově v českých školách. Nemám iluzi o tom, že by se jí u nás někdo věnoval. Vlády tu jen hasí problémy a nikdo nic neplánuje, chybí nám vize, nehledě na to, že na kulturu se u nás dává čím dál tím méně peněz. 

Narazili jsme na TikTok, který v dnešní době hudební průmysl dost ovlivňuje. Jak tyhle změny působí na vás jako hudebního producenta?

Příkladem může být, že se mění průměrná délka skladby. Na přelomu devadesátých a nultých let byla ideální délka singlu tři a půl minuty. Dnes jsou to necelé tři. Ideální také je, aby písnička začala refrénem, neměla dlouhou předehru, nedejbože sóla nebo stop-timy.

Lidé mají obecně menší schopnost soustředit se, čtou kratší články, dívají se na filmy s kratší stopáží… A s hudbou je to stejné. Tiktok je pro dnešní dobu signifikantní. Není zajímavé, že tam teď díky filmu Saltburn letí skladba ​​Sophie Ellis-Bextor Murder on the Dance Floor, která je skoro pětadvacet let stará? Pro mě rozhodně.

Když jsem potkal svou ženu, jako zapřisáhlý netanečník jsem prohlásil, že s ní budu tancovat, jen když bude hrát tahle skladba. A teď hraje všude a já musím pořád tančit. 

Totéž se stalo před několika lety s Kate Bush…

Přesně tak, tu hudbu si pamatuju z dětství. Když teď Kate Bush vyhrála britskou hitparádu, měl jsem fakt radost!

Jako producent tedy cítíte tlak na kratší singly, kde refrén začíná ideálně hned. Řídíte se tím?

Skvělý filmový producent Ted Hope mi jednou ve Varech řekl, že posuzuje filmy podle jejich ambice. A to praktikuji v produkování. S interpretem si napřed musíme říct, o co jde. Je ambice udělat hit, který se dostane do hitparády Evropy 2, nebo je jedno, jestli se to někomu líbí?

Pokud tohle máme vyjasněné, je daný postup: když chceme hit, vyhodím předehru a dělám další kroky, o kterých jsme se bavili.

Kdy naposledy jste dostal zakázku na hit?

S Bárou Polákovou. Supraphon v ní viděl potenciál, Bára byla v té době vidět, a navíc má schopnost velmi osobitě komunikovat zajímavá témata. Nastal ale trochu boj. Já jsem jako producent prosazoval písničku Nafrněná, i když ji Bára neměla tak moc ráda.

Supraphon zase říkal: Nafrněná je divné slovo, písnička je plná stop-timů a dechů, to nebude fungovat. Ani rádia to nechtěla hrát. Pomohl až klip, který Bára Poláková udělala s Terezou Kopáčovou. Rádia se tomu už nemohla vyhýbat, hit byl na světě.

To vy vlastně říkáte dlouhodobě, že jestli něco bude hit, závisí hlavně na tom, kolikrát to uslyšíte.

Ano, hit uděláte i z písničky, která není úplná bomba. Když ji ale slyšíte několikrát za den, přirozeně se vám dostane do povědomí. Což nás zase vrací k tématu sociálních sítí…

Když už jsme u hitů, jak se podle vás pozná dobrá filmová hudba?

Dobrá filmová hudba je za mě ta, která slouží vyprávění příběhu, podporuje ho a neútočí na vás v prvním plánu. Ale záleží samozřejmě i na filmu. Jsou takové, kde hudba dostane prostor, třeba v nějaké delší, několikaminutové sekvenci, kde se nemluví.

Dobrá filmová hudba slouží vyprávění příběhu a podporuje ho.

Český film bohužel velmi často spadá do druhé kategorie: neustále posloucháme dialogy, hlášky, stále se komentuje, co vidíme. Jako by filmová poučka „show, don’t tell“ byla v Česku zapovězená. I proto může mít dnes člověk pocit, že současná česká filmová hudba není dobrá. Důvodem ale je, že nemá moc šanci být slyšet, protože je skrytá pod věčným dialogem. 

Co z filmové hudby vás zaujalo ve světě?

Skvělou hudbu měl Oppenheimer a Chudáčci. Moc mě, přiznám se, nebavila Barbie.

Když děláte hudbu do filmu, musí se vám snímek líbit?

Nemusí. Stává se, že člověk kývne na projekt, protože se mu líbí scénář, ale výsledek se pak nemusí úplně povést. V tomto případě se těžko zachraňuje, blbý film dobrou hudbou nezlepšíte. Naopak dobrý film špatnou hudbou nezkazíte.

To je pro vás vcelku výhodná pozice, ne?

Přesně tak, hodně mě to uklidňuje. 

Stalo se vám, že jste musel od filmu po jeho zhlédnutí odstoupit? 

To ne, ale jednou jsme se s režisérem vzájemně domluvili, že to nefunguje, a já z projektu odešel. Tohle je ale normální při každé práci. Když jako hudební producent začínám spolupracovat s někým novým, udělám napřed jednu skladbu, abychom si s druhou stranou ověřili, zda to funguje. A je naprosto v pořádku, když se shodneme, že to necítíme.

Na jaké filmové hudbě teď pracujete?

Pracuji na filmu Fichtelberg režiséra Šimona Koudely a na hudbě k seriálům Jedna rodina a Taneční. A čekají na mě ještě další projekty. 

S kapelou Jan P. Muchow & The Antagonists doprovodíte předávání cen Český lev. Jak bude večer vypadat?

Zahrajeme moji hudbu z filmů a skladby mého kolegy Marka Doubravy. Snažíme se vybírat takovou hudbu, která sedí k dané kategorii.

Máte favorita na vítěze v hudební kategorii?

Mám, ale to nemůžu říct, všichni se známe a přál bych to všem. Hodně se mi ale líbila hudba z filmu Němá tajemství, která na Českého lva nominována není. Autor (Karel Havlíček, pozn. red.) je ale nominován za jiný film.