Za Karlem do Troji klidně přes celé město. Bistro tvoří iluzi domova na venkově

Je neobvykle teplé únorové dopoledne. Měkké paprsky zimního slunce kloužou po zahrádce, kde sice ještě nic neraší, ale truhlíky a lavičky se stolky napovídají, že teplá sezona sem přinese spoustu života.

Hektické tempo centra ze sebe setřesete už ve chvíli, kdy otevíráte dveře podniku. Za zády necháváte sice majestátní architekturu Trojského zámečku, ale právě jste se ocitli na venkově.

„Je to zde velmi komunitní,“ říkají na úvod Karolína Pomahač a Elena Chvojková. Pevný stisk ruky a široký úsměv charakterizuje obě majitelky podniku, který se specializuje na brunche, obědy, ale i večeře.

Fungují teprve od poloviny loňského srpna, momentálně dostávají nejvíc poptávek na eventy, jako jsou vánoční večírky nebo svatby. Za ty „může“ Trojský zámeček, v jehož areálu se bistro nachází.

To, co je zde populární destinace pro celopražské na brunche i vytoužená kavárna, která Trojanům tolik chyběla, byl kdysi domek zahradníka. Ten má ve správě Galerie hlavního města Prahy. Projekt dvou podnikatelek zvítězil proto, že počítá se spoluprací s uměleckou institucí. „Cítíme, že se vzájemně potřebujeme, že jsme si partnery,“ říká Elena Chvojková.

Původní profesí filmová produkční se se svou byznys partnerkou seznámila v těhotenství. Byla její klientkou ve Slow Café, kterou tehdy také nastávající matka Karolína Pomahač provozovala se svým manželem.

„Obdivovala jsem, že ve vysokém stupni těhotenství stála za kávovarem a fantasticky fungovala,” vzpomíná Chvojková. Když se dozvěděla, že její oblíbený podnik bude zavírat a stěhuje se do Troji, navrhla Elena, že se v něm bude angažovat.

Proč ale populární kavárna vinohradských rodičů zavřela? „Měla jsem malé dítě, bylo náročné skloubit náš rodinný život v Troji s dojížděním,“ reflektuje Karolína, která vystudovala zahradní architekturu. A v bistru je její rukopis znát, flóru tu najdete nejen v interiéru od Anny Architekts, ale také třeba na toaletách.

Karolína s Elenou tedy nejsou ženy jedné profese, ale ztělesňují klasicky půvabný příběh o strastech a slastech cesty, kdy se rozhodnete realizovat své sny i přes všechny překážky.

Obě vychovaly matky samoživitelky. Nyní samy zakoušejí, jaké je to žonglovat s mnoha míčky ve vzduchu. „Bez podpory našich manželů bychom samozřejmě mohly v takovém režimu fungovat jen velmi obtížně,“ přiznávají.

Kombinovat podnikání v tak náročné disciplíně, jako je gastronomie, a zároveň se starat o dvouleté syny, vyžaduje náročnou logistiku a velkorysou rodinnou podporu. „I když to bylo mnohdy velmi složité, věděly jsme, že nakonec to stejně nějak zvládneme. Nebyla prostě jiná možnost,“ tvrdí Elena.

Osobní vytrvalost také napomohla sehnat investora, kterým se stal nakonec její známý. „Nájem zde máme na pět let a s opcí na dalších pět. Domek byl zrekonstruovaný, ale musely jsme vše vybavit, včetně kuchyně,“ vypočítává dále. Zatím tedy investice vyšla na čtyři miliony a tušit, kdy se vrátí, je podle majitelek „hádání z hrnce“.

I po pár měsících od otevření ale platí, že pokud chcete do Karla o víkendu zavítat, potřebujete rezervaci. „Brunche fungují skvěle, ale učíme zákazníky na celodenní návštěvy. Proto chystáme speciální večerní eventy v konceptu Karlovy hostiny,“ říká Karolína Pomahač. Nebude chybět ani italské naturální víno a pokrmy z ohně.

Na jídelním lístku najdete pokrmy ze zeleniny a bylinek ze zahrádky, ale také přísady ochucené vlastní fermentací. Na milovníky vegetariánských pokrmů čeká třeba pečený celer s miso pestem, pokud máte rádi comfort food, ochutnejte smaženou tresku s omáčkou z kaparů v domácí sezamové briošce.

Šéfkuchař Nikolas Muránský se o velení kuchyně dělí s Karolínou Pomahač, která si ze svého původního podniku převezla do nového nejen nábytek, ale i oblíbené brunche. „Měly jsme štěstí, že naši věrní klienti z Vinohrad za námi rádi přijedou i do Troji,“ přemítá Karolína.

Slunce prosvítá do velkorysého prostoru, které dohromady i se zahrádkou pojme na 150 míst. Pijeme domácí kombuchu a nad french toastem s mascarpone vše vypadá idylicky. Je to ale jen polovina příběhu.

Ta druhá je stále o překonávání překážek a potvrzení stereotypu, o kolik to mají ženy podnikatelky v gastronomii složitější. „Občas nám během stavby někteří řemeslníci říkali, ať přivedeme manžely, že tomu budou rozumět. Musely jsme jim vysvětlit, že partnerem pro jednání jsme my,“ svěřují se Karolína s Elenou.

Uznávají ale, že na své cestě za společným bistrem měly spoustu štěstí i podporu místních. „Městská část je skvělým parťákem a je vidět, že nám fandí. Smysluplnost také vidíme v tom, že mnoho svých hostů už známe a okolo Karla se vytváří komunita,“ deklarují.

Ale proč se vlastně bistro jmenuje Karel? „Chcete jednoduchou, nebo složitou odpověď? Karel, to je nejen spojení našich jmen – Karolína a Elena. Ale je to také ten muž mezi námi, kterého na naší cestě za bistrem občas někdo hledal,“ uzavírají majitelky.