V městě Rafáh sedíme v chatrných stanech, zatímco padají bomby. Není úniku: můžeme jen čekat na nejhorší

Pracuji v oblasti duševního zdraví, ale nic mě nemohlo připravit na ten pocit masové beznaděje - člověk ztuhlý na jednom místě, nevidící žádné východisko, píše palestinský psychiatr Bahzad Al-Akhras. Jsem lékař a psychiatr a před válkou v Gaze se mé dny řídily spolehlivou rutinou. Chodil jsem do práce na kliniku, navštěvoval své přátele a trávil čas s rodinou. Žil jsem normálním životem. Nyní jsme s rodinou uprchlíci v Rafáhu poté, co nám izraelská armáda nařídila opustit náš domov v Chán Júnisu. Žijeme v těch nejhorších podmínkách, jaké si lze představit. Celé dny trávíme čekáním. Po měsících bez elektřiny čekáme ve frontách na dva nebo tři litry pitné vody nebo na jídlo či obyčejnou mouku, abychom si mohli upéct chleba na ohni.