Je to všetko volaké čudné aneb české 9/11?

O příšerném masakru na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy jsem nechtěla psát nic, stejně jako té o odporné vraždě tatínka s miminkem v Klánovickém lese. Jsou to ohavnosti, emoce jsou kvůli tomu extrémně rozbouřené a já se nechci takovým věcem vůbec věnovat. Když si představím rodiče těch povražděných mladých lidí, kteří je dvacet let vychovávali a piplali a pak jim je z života nemilosrdně vytrhl nějaký magor, tak…no ta bolest musí být obrovská.

Bohužel oba případy byly okamžitě extrémně ZPOLITIZOVÁNY. Skoro jako kdyby někteří lidé na ten masakr na filozofické fakultě čekali jako na smilování, protože jim to umožní odvrátit pozornost od vlastních zločinů a neschopnosti a k tomu ještě získat alibi pro natlačení předem připravené agendy, která ještě víc omezí naši bohem danou lidskou svobodu. Navíc obě příšerné události vyvolávají ten naprosto nezbytný strach, ten TEROR, který je nutný pro ovládání společnosti a pro prosazování věcí, které by v období klidu neměly sebemenší šanci projít. Viz covidová operace, agresivní vnucování experimentálních injekcí, strašení klimatickou katastrofou, děšení přímým zatažením do války a tak dále. Navíc – čím více o masakru na filozofické fakultě víme, tím podivnější to celé vypadá.