Když se město probouzí, jdu zaspat stres z lidstva, říká frontman Bert & Friends
Výrazná tuzemská kapela Bert & Friends oslavila deset let na hudební scéně. O tom, jak a kam se za poslední dekádu posunula, jsme si povídali s jejím frontmanem Albertem Romanutti. Rodák z Příbrami si k hudbě našel v útlém věku cestu sám. Texty jeho žánrově těžko zařaditelných písní obývají snové výjevy mořských pan na vodních skútrech, supermanů či tetujících kurtizán.
Na setkání jsme se domlouvali asi měsíc, přání z vaší strany bylo pokaždé stejné: co nejpozději odpoledne. Žijete spíš večer a v noci?
Je to tak. Rád v noci i pracuji. Klidně o půlnoci, nad ránem, když mě nic neruší, žádné maily. Mám rád tu dobu, kdy svět zpomalí a já můžu tvořit. Když se město začne probouzet, chodívám spát. Zaspat stres z lidstva.
Jste introvert?
Nevím. Jsem rád sám i s lidmi.
Napadlo mě to na posledním koncertě vaší kapely Bert & Friends. Celý večer jste jako frontman skupiny táhl dvouhodinovou show. Po koncertě jste měl něco málo říct k desetiletému výročí kapely, poděkovat pár lidem a najednou to působilo…
… trapně?
Spíš rozpačitě, jako byste se trochu styděl. S tou dvouhodinovou extrovertní jízdou na stagi to zkrátka dost kontrastovalo.
Víte, když na pódiu nastane trapný moment, tak já si ho v tu chvíli vlastně docela užívám. Cíleně se snažím stranit onomu „pódiovému vítězení“. Nerad diktuji tvorbě, jak mají věci být. Spíš ji nechávám se dít. Čekám, co se stane, a dění jen zpovzdálí kurátoruji. Když je člověk na pódiu, je to jako řídit závodní auto. Činnost, při které musíte být přítomný, trochu opatrný a soustředit se na sto procent.
Na posledním koncertě vám hned u první písničky nefungoval mikrofon, musel jste dokonce odejít ze stage. Přišlo mi, že vás to vůbec nerozhodilo. Na stres netrpíte?
To jsou taková neštěstí ve štěstí. Slavili jsme jako kapela deset let. A když přišel ten večer, vrchol kariéry, oslava, náš velký narozeninový koncert, tak se hned u první písničky vybijí baterky v mikrofonu, u kterého jsme je předtím pečlivě zkontrolovali.
Když jsem je pak v backstagi vyměňovali, všem – technikům, manažerovi i mně – se třásly ruce. Slyšeli jsme, jak lidé v sále zpívají melodii místo mě, zatímco jsme na sebe s klukama nervózně křičeli: „Dělej, dělej.“
Takže to byl velký stres?
Byl. Jenomže já měl zároveň radost, že se to děje. Že nás ta hudba převyšuje. To mě svým způsobem uklidňovalo. Když jsme to konečně vyměnili, věděl jsem, že za pár sekund přichází v textu věta „když pak jedu dál, z pobřeží volám“. Načasování nemohlo být lepší, přesně v tu chvíli jsem se vrátil na stage.
A byl jsem rád, že se to stalo hned na začátku, že jsem dostal takovou facku. Navíc jsem hned dostal druhou, když jsem basákovi shodil parukou mikrofon z komba. Po dlouhé době jsem totiž na koncertě měnil kostýmy a na začátku vystoupení jsem na sobě měl bílou paruku až ke kotníkům.
Protože jsem to neměl nazkoušené, neustále jsem těmi vlasy něco shazoval. Nakonec se mi zašmodrchaly i do kytary. Musel jsem se smát. Hudba nás zase přerostla. A já z toho měl opravdu radost. Byl to náš narozeninový koncert, nešlo o výkon, ale o oslavu svobodné tvorby a svobody obecně. Celý koncert byl jakýsi přesaturovaný extrém, divadelní inscenace.
Když už jste zmínil divadlo, s Bert & Friends účinkujete ve Stavovském divadle v řecké tragédii Bakchantky v režii Jana Friče. Táhne vás to i k divadelním prknům?
Možnost hrát ve Stavovském je pro mě velkou inspirací. Je to docela jiný formát než naše koncerty a i od nás to vyžaduje úplně jiný přístup, jak fungovat na pódiu. Sleduji herce a něco si z toho možná odnáším i na naše koncerty.
Zároveň vás diváci nyní mohou vidět i v kině, konkrétně ve filmu Trochu života od švédské režisérky Fanny Ovesen. Jak jste se k roli dostal?
Vlastně náhodou. Vybrali si mě z nějakého katalogu herců, kam jsem kdysi něco poslal. Je to vedlejší role, bylo to asi pět natáčecích dní a spousta z toho se ani do střihu nedostala. Film jsem viděl loni na premiéře v Göteborgu. Miluju skandinávské filmy a být přímo u natáčení bylo krásné.
Je herectví nesplněným snem, nebo je to jen „odbočka“ v hudební kariéře?
Odbočka.
Jste všestranný umělec: hrajete ve filmu, natočil jste dokument, malujete obrazy. Proč jste si nakonec ze všeho vybral právě hudbu?
Hudba je jazyk, ve kterém jsem odmalička vyrůstal a kde se umím pohybovat velmi přirozeně. Je to prostředí, které je pro mě extrémně přehledné, takový čirý krystal. Už jako kluk jsem trávil víc času za klavírem než kdekoli jinde.
Původně jsem totiž chtěl být klavírista. A kdysi jsem se tím i trochu živil, hrál jsem po restauracích, v nejrůznějších kapelách i v dechovce. To byly první kšefty v Praze. Stačily mi klávesy a iPad. Všechno jsem to nosil v tašce na snowboard. Ale asi to bylo spíš tragikomické, protože spojení mezi tabletem a klávesami mi pořád vypadávalo.
Ten dril jste měl v sobě, nebo vás někdo hlídal, jestli dost cvičíte?
Právě, že jsem to měl v sobě. Bavilo mě do toho unikat. Naši mě k ničemu netlačili. I rozhodnutí jít na ZUŠ bylo moje, ne rodičů. Svou roli asi sehrálo i to, že jsem chodil na waldorfskou školu, kde učila moje máma a kde se pořád hrála nějaká hudba. Byl jsem tenkrát ve školním sboru i v různých dalších hudebních uskupeních.
Na škole jsem si dokonce vytvořil i svoji první kapelu. Jmenovala se Double Two. Hrál jsem na klarinet a skládal písně. A když se na to dívám zpětně, byla to taková reminiscence do budoucna ke kapele Bert & Friends.
Později jste vystudoval skladbu a dirigování. Jak vypadá váš tvůrčí proces? Skládáte dnes u klavíru?
Dřív jsem to tak měl, většina písniček tehdy vznikala u piana. Ale teď to spíš najednou uslyším v hlavě, zazpívám si to a nahraju. Potom se jen musím rozhodnout, jestli se mi to líbí, nebo ne.
Skládáte texty spíš podle toho, jak slova znějí, než podle významu?
Je to tak, skládám foneticky. Pro mě je to jakási zvláštní pocitová alchymie. Jsem zkrátka především muzikant a v hudebním jazyce se asi cítím víc doma, a tak o slovech přemýšlím hlavně muzikálně, jako o nástrojích.
Do textu písničky mi pak výrazy musejí zapadnout jako čísla do sudoku. Jenže to sudoku nemá devět políček, ale miliardu. Navíc je ve tvaru Rubikovy kostky a já s každou další písničkou musím ten hlavolam zase znovu rozluštit, aby z toho na konci vylezl nějaký hezký tvar.
Kapela nese anglický název, přesto zpíváte česky. Proč?
Nejdřív jsme zpěv v Bert & Friends neměli vůbec. Pak jsem zpíval přes vocoder, který hlas zkreslí do robotího znění, protože jsem si nevěřil.
První texty jsem opravdu skládal v angličtině. Jenomže se mi v tom jazyce špatně přemýšlelo, došlo mi, že ho dostatečně neovládám, neměl jsem před sebou nekonečné možnosti, jak slova ohnout, a bál jsem se, jak by to třeba znělo rodilému mluvčímu.
Připadal jsem si, jako bych tancoval balet ve svěrací kazajce. No, ale když jsem pak balet tančil v češtině, kazajka zmizela. Cítil jsem se svobodněji. Na druhou stranu neříkám, že je čeština konečná stanice, možná vycestuju i jinam, ale kam, to si zatím nechám pro sebe.
Jací hudebníci či hudebnice vás v tvorbě nejvíce ovlivnili, kdo jsou vaše vzory?
Miles Davis, i když to je asi taková klasika. A potom David Lynch. Jeho Twin Peaks mě okouzlilo – je to tak svobodná tvorba. Líbilo se mi, že Lynch tvořil podle sebe a nenaplňoval cizí šablony. Naopak si vytvořil vlastní. A s ním samozřejmě i Angelo Badalamenti, který pro něj skládal.
S vaší tvorbou je spojený také výrazný vizuál. Klip k desce České moře jste točili šestnáct dní. To je doba, za kterou se v Česku natočí i nízkorozpočtové celovečerní filmy. Vyplatí se natáčet jeden videoklip „tak dlouho“?
Rozdíl je v tom, že natáčení filmu předchází spousta práce a na samotném place už je všechno připravené. My jsme ale při natáčení teprve vymýšleli, jak to pojmout. Byl to spíš výlet, kdy jsme v tom našem „českém rybníčku“ hledali odlesky mořského světa.
Videoklip poprvé točila vaše partnerka Šimona Müllerová. Jak spolupráce probíhala?
Ještě předtím, než jsme ho natočili se Šimonou, jsem to zkoušel natočit po svém. Koupil jsem si kamerku a nafukovací kánoi a na řece zachycoval prázdninové momenty. Když jsem se na záběry ale podíval, řekl jsem si: „To fakt nejde.“ Kamera se v kánoi strašně třásla.
A protože se svou přítelkyní, která je skvělá fotografka a vizuální tvůrkyně, řeším většinu tvůrčích rozhodnutí, navrhla mi: „Pojďme klip natočit na analog.“ To mě uklidnilo. Věděl jsem totiž, že díky tomu bude natáčení stát hodně peněz a rázem zmizí ono „nekonečno možností“ digitální kamery.
Za vašimi předchozími videoklipy stojí i tvůrce Pavel Borovička. Jak důležitou roli hraje v příběhu Bert & Friends?
No, ohromnou. Pavel je s námi už od našeho druhého klipu – Plody moří – a pro mě to je důležitý parťák, buddy a součást kapely. S Pavlem si po tvůrčí stránce extrémně sedneme. Neustále si posíláme YouTube videa i cringe bizáry; všechno, co nás trkne.
Třeba klip k Ejchuchu je výsledkem jednoho večera, kdy jsme přemýšleli, jak to natočit. Pouštěli jsme si tu písničku pořád dokola a u toho se koukali na Šlágr TV a najednou to do sebe všechno zacvaklo. Písnička splynula s tím, co běželo v televizi. To jsme se ve videoklipu snažili zrekonstruovat.
Bert & Friends je na scéně deset let. Kam jste se za tu dekádu existence posunuli?
Do vesmíru. Někam, kam ani jsem si nesnil, že by se to vůbec mohlo posunout. Hrajeme koncerty, na které pořád přicházejí další a další lidé. To, co děláme, má krásný náboj a podněcuje mě to v přemýšlení, co bude dál a kolik už jsme vlastně vytvořili písniček.
A i když možná tvoříme pomalu – za těch deset let máme asi dvacet písniček –, tak když se ohlédnu, mám z každé z nich upřímnou radost. Z tvaru, který vznikl.
Vaše tvorba stála na recesi. Zdá se ale, že jí postupně ubývá. Stala se z toho postupem času spíš jakási seriózní recese?
Je to tak, podle mě se naše recese trochu převtělila do jiných entit. Už asi není na první pohled tolik vidět. Ale radost a vtip zůstává. Třeba v našem merchi je k dostání i kimchi od kytaristy Vlada. Před pár lety ho začal dělat se svojí manželkou pod značkou Ferment it! V dodávce na šňůře to tím kimchi pak bylo pořád cítit.
Jenže když jsme předloni byli na zájezdu v Koreji, zjistili jsme, že tohle Vladovo kimchi je lepší než to korejské. A tak si ho teď lidé můžou koupit i jako náš merch.
Dnes vás živí výhradně hudba. Lze si dnes muzikou vydělat na důstojný život v Praze?
V nadsázce: Kdybych měl někomu, kdo chce vydělávat peníze, doporučit, co nedělat, řekl bych: „Nedělejte hudbu.“ Uživit se tím dá, ale občas je to těžké. A když se pak nějaké peníze vydělají, je potřeba si je užít. Je to nejistota, která není pro každého. Navíc já mám extrémní štěstí, že se mi to nějak daří poskládat. Stěžejní jsou koncerty, které doplňuji o divadlo a televizi.
Loňskou šňůru k desce České moře jste zakončili v prosinci. Co bude dál?
Čekají nás další koncerty. Ale nejdřív chci nasávat inspiraci a hodně výletovat, odletět do Indie a nasávat zážitky. Aby bylo o čem psát. Do budoucna už máme s kapelou další nápady – na hudbu i vizuál –, které se snad do konce letošního nebo příštího roku naplní.
Máte nějaký hudební sen, který byste si chtěl splnit?
Chci skládat hudbu do filmu. To je můj sen. Držím to v sobě jako nějaké srdce, které čeká na vybuchnutí. A už se to pomalu děje. Adam Sedlák s Janem Hřebejkem teď točí na Slovensku seriál, pro který skládám hudbu. Žánrově je to něco jako high school sci-fi, což mi skvěle sedlo.
Melodie mě napadaly, už když jsem četl scénář, ještě předtím, než jsem vůbec viděl první obrazy. A když mi pak poslali první střihy s mojí hudbou, působilo to přesně tak, jak jsem si představoval. Skvěle to do sebe všechno zaklaplo.
Jste také autorem hudby ke speciálnímu loňskému eventovému formátu populární televizní show StarDance. Jaká to byla zkušenost, tvořit hudbu na zadání, nadto tak, aby na ni šlo tančit?
Skládat hudbu pro StarDance tour (stadionové show po celém Česku a speciální silvestrovský díl v České televizi, pozn. red.) bylo obrovské sousto. Už předtím jsem dostal nabídku jít do StarDance tančit, tu jsem ale zatím odmítl.
První písnička skončila v šuplíku. Šel jsem na to po svém, lehkou rukou jsem zrýmoval „StarDance“ a „kredenc“. Trošku jsem si z té show dělal legraci, a ještě na to nešlo vůbec tančit. Zkrátka to vůbec nefungovalo. Nakonec jsem se inspiroval americkými muzikály a snažil se vytvořit jakousi hudbu na Broadway. Výsledný tvar jsem hledal s Janou Burkieviczovou, která dělala choreografii.
A když jsem to viděl naživo v O2 areně, říkal jsem si, že to snad ani není možné, že oslovili zrovna mě. Byla to skvělá zkušenost, někomu to možná připadá nudné, ale já mám to řemeslné skládání na zadání rád, baví mě třeba i zapisovat noty. Bylo zábavné přemýšlet nad instrumentací, jak ve výsledné skladbě bude nakonec ten který nástroj znít. Jak ji napsat tak, aby se dobře hrála a zároveň aby se líbila divákům, kteří na show přišli. Přece jen je to masový formát.
Podle mě je hudební jazyk univerzální, a tak bych rád v budoucnu skládal i pro zahraniční filmové produkce. Ale to bych předbíhal. Až se mě budete ptát za deset let, bude už jasné, jak to dopadlo.
Když už jsme u těch proroctví. Co byste poradil svému mladšímu já, případně svým mladším kolegům a kolegyním, kteří stojí na prahu kariéry a přáli by si prorazit v hudební branži?
Ať jdou za svým srdcem, protože to, co člověka baví a fascinuje, je to, co má dělat.
The post Když se město probouzí, jdu zaspat stres z lidstva, říká frontman Bert & Friends appeared first on Forbes.