Árie na scéně, běh v bahně a mrazu ve volnu. Tito operní pěvci boří stereotypy
Zpívají hlavní role na předních scénách, ale ve volném čase se věnují adventure racingu, absolvují překážkové závody nebo zdolávají běh na lyžích na sto kilometrů v pustině. Dvě osobnosti naší operní scény bourají stereotypy a dokazují, že opera a extrémní sport toho mají překvapivě hodně společného.
Přestože opera v posledních letech zažívá renesanci – díky rostoucímu zájmu o různé hudební žánry, odvážným režijním koncepcím i vlivu sociálních sítí – mnozí ji stále vnímají jako cosi vzdáleného, stojatého, spojeného spíše s archivem než se současností a zpěváky si představují jako otylé, ukřičené primadony.
Miloš Horák by je patrně překvapil. Ve volném čase zpívá v rockové kapele a běhá extrémní závody. „V extrému musíte přepnout mozek do strojového režimu. Neřešíte bolest – jen jdete dál. Sport mi dal nejen fyzickou sílu, ale i psychickou odolnost. A hlavně dech – který je základem všeho, zpěvu i života,“ říká Horák, jeden z klíčových sólistů Opery Národního divadla.
Je dokonalou ukázkou toho, že operní pěvec nemusí vystupovat jen jako distingovaný umělec, ale i člověk, který se na závodech Ironman dře do roztrhání těla.
„Opera je jednou z nejvyšších forem umění – ale to neznamená, že neexistuje nic jiného,“ říká Horák, který dnes pracuje i jako trenér klubu Spartans OCR Mladá Boleslav.
Původně zpíval jen s kytarou na zábavách a o opeře neměl ani tušení. Jednou náhodou předzpíval – a někdo mu řekl, že má zajímavý hlas. Chtěl zkusit konzervatoř, ale ve Škodovce, kde pracoval, mu odmítli dát studijní volno – prý to pro firmu nemá budoucnost.
Začal tedy brát soukromé hodiny klasického zpěvu, ale ze začátku ho opera příliš neoslovovala. „Pořád jsem si pletl Trubadúra, Tosku a Traviatu. Všechno začínalo na T,“ vzpomíná. Ve dvaceti letech měl štěstí – dostal se do sboru Národního divadla a k legendárnímu hlasovému pedagogovi Renému Tučkovi.
Ten svým studentům doporučoval sport pro zdravou dechovou oporu. Když si nevěděli rady, jak vystavět frázi, radil jim: „Vyšlápni na kopec – a tam to zazpívej.“
Horák přitom ke sportu původně žádný vztah neměl. Tělocvik přežil s trojkou a běh nesnášel. Zlom nastal, když se mu v čtyřiatřiceti letech narodil syn. „Řekl jsem si, že nechci být v padesáti rozpadlej táta, který nevyběhne schody.“
Začal běhat se psem – a rychle tomu propadl, načež objevil Spartan Race, drsný závod, kde se běhá přes překážky či v bahně. Poprvé ho absolvoval v roce 2018.
Postupně se dostal k těžším závodům – v Desné, na Lipně i k ultratrailům s převýšením přes 2000 metrů. V roce 2020 zvládl takzvaný Ultra Beast: 55 km, 2500 metrů převýšení, 60 překážek a k tomu 320 trestných angličáků. Dnes má na stěně medaile z více než čtyřiceti závodů.
Pochvaluje si, že sport mu dal do života nadhled. „Dneska nás rozhodí hloupost – třeba že není dobrý kafe nebo že nejde Wi-Fi. Ale když deset hodin mrznete v lese při závodě, najednou tyhle věci přestanou být důležité,“ říká.
Vítězka Thálie si užívá extrémy
Cesta Soni Godarské k opeře nebyla nijak konvenční. Narodila se v Popradu, kde jí přirostla k srdci horská turistika a běžky. V devatenácti letech odešla do Prahy studovat chemii. Po vysoké škole zamířila do Norska, kde se k hudbě dostala paradoxně díky blackmetalové scéně – konkrétně díky členům legendární skupiny Mayhem, kteří ji oslovili svou vášní a životním nasazením.
Po návratu do Česka se rozhodla hudbě věnovat naplno a ve svých šestadvaceti nastoupila do prvního ročníku Pražské konzervatoře. V loňském roce získala Cenu Thálie za titulní roli v opeře Manon Julese Masseneta. Zároveň se dál věnuje dálkovému běhu na lyžích, trénuje na náročných okruzích ve Švýcarsku a touží se jednou dostat do reprezentace.
Že na to má, potvrzují i její výsledky v běhu, turistice a ski alpování: „Tělo zvládne víc, než si myslíme – pokud je správně nastavené a regenerované. Stejně jako při zpěvu – i tam hraje roli svalová paměť, protože hlasivky jsou také svaly. Hrozně mě baví podstupovat maximální dril, zkoušet, co moje tělo vydrží, a pozorovat, jak dobře mu dělá extrémní fyzická zátěž. Díky zpěvu chápu, co všechno si musím odepřít, abych se posunula dál.“
Oba shodně kritizují, že na konzervatořích chybí tělocvik. „Přitom dech a fyzička jsou pro zpěváky zásadní,“ tvrdí a Horák vysvětluje: „Když zpíváte Figara nebo Leporella, je to jako vrcholový sport.“
Přehánění? Ne tak docela. „Normálně není v lidských silách vydávat tak silný tón, držet ho, modelovat. A to je jen jeden tón. Teď si k tomu připočtěte melodii, skoky přes oktávu, crescenda… K tomu přidejte činoherní herectví a přesné načasování emocí,“ vyjmenovává.
Oba pěvci se setkali během loňské sezony v Ostravě, kde ztvárnili ústřední postavy v opeře Šarlatán Pavla Haase. Režisér Ondřej Havelka jim připomněl, jak náročné je propojit hudební výraz s hereckým prožitkem: „Tady se musíš zamilovat – a přesně do muziky!“ Zatímco činoherci si mohou emoce časově rozvrhnout, operní interpreti je musejí přesně sladit s hudební strukturou.
Soňa i Miloš relaxují u tvrdé rockové hudby, a Miloš dokonce zpívá v rockové kapele. „Nebojím se, že mi to zničí hlas, naopak, dává mi to nad operou takový zdravý nadhled.“ A dodává že více nežli pěvec a běžec je hlavně táta. Splnil se mu sen, svému synovi na prahu padesátky stále stačí. „Dokud mě nepředběhneš, musíš poslouchat,“ říká mu s úsměvem.
Godarská klade důraz na regeneraci a plánování – přetížení v jedné oblasti se okamžitě projeví v té druhé. „Tento týden jsme měli premiéru, v Plzni jsme dělali Lehárovu operetu Guiditta. Opravdu není možné v jeden den podat výkon na náročné trati na běžkách a zároveň zpívat hlavní roli v opeře.“
Jedním dechem ale dodává: „Právě proto, že jsem zvyklá na extrémní mentální i fyzické zátěže v operním provozu, cítím, že moje tělo dokáže i ve sportu překonat hraniční fyzický nápor, jakému jsou vystavení vrcholoví závodníci.“
Opera má být podle ní extrémní stejně jako sport a jako život. „Když na cestě není kopec, nestojí výlet za to. A to platí jak v opeře, tak v životě,“ prohlašuje.
The post Árie na scéně, běh v bahně a mrazu ve volnu. Tito operní pěvci boří stereotypy appeared first on Forbes.