Případ Jan Palach: Foltýnova komunikační karta zkresluje historii

Podobně jako je to s Mádlovým filmem Vlny, který ač údajně nesmírně populární, drsně zkresluje kulturně-politickou atmosféru roku 1967 a prezentuje ji téměř jako tvrdý stalinský útlak z padesátých let, přestože ta doba byla nesmírně liberální, viz tehdejší literatura a filmy, dochází také i k brutálnímu ideologickému zkreslování doby kolem úmrtí Jana Palacha. Zcela zkreslující je film Hořící keř Agnieszky Hollandové, k němuž napsal scénář třicátník, který naprosto netuší, jaká byla tehdy situace, a stejně zkreslující je i výše uvedená Foltýnova vládní komunikační karta. Lidi, kteří tu dobu zažili, jako mě (poznamenává Jan Čulík) toto ideologické zkreslování nesmírně irituje.¨

Do háje, to jsme na tom opravdu už tak zoufale, že neumíme analyzovat nejen svou současnost, ale i svou moderní minulost? Přece ji musíme znát, máme-li být schopni smysluplně jednat! Stručně řečeno: žádný útlak v době Palachova upálení nebyl. Lidi byli samozřejmě zdeprimovaní tím, že to vypadalo, že s Pražským jarem se už pokračovat nebude. Není pravda, že se nemohlo cestovat.Moji rodiče jeli ještě v srpnu 1969 zcela volně na třítýdenní dovolenou do Itálie, žádné výjezdní doložky ještě neexistovaly. V listopadu 1968 se konala rozsáhlá studentská stávka proti sovětské okupaci. Pohřbu Jana Palacha se zúčastnil asi milion lidí. Všechno to bylo v televizi. V ní vystoupil i básník Jaroslav Seifert a zapřísahal mladé lidi, že sice situace je špatná, ale ať nepáchají sebevraždu. Normalizátorům a okupantům se nepodařilo zavést normalizační režim dřív než na jaře 1970. Tuto zkušenost má každý, kdo to zažil, viz mail od pana Křepelky: