Pomsta, nebo odpuštění? Úzkostný thriller o vězeňské dozorkyni vás zasáhne

Svým minimalistickým thrillerem Tísňové volání nasadil švédsko-dánský režisér Gustav Möller laťku vysoko. Z malé kanceláře tísňové linky se v nejnovějším filmu Dozorkyně přesouvá do neméně klaustrofobního prostředí vězeňských cel. Více než na šokující pointu tentokrát sází na pozvolné tempo a kouzlo nevyřčeného.

Hlavní hrdinkou je dozorkyně Eva (Sidse Babett Knudsen), idealistická a zásadová žena. Na svém oddělení je díky svému smyslu pro spravedlnost a mateřskému přístupu oblíbená mezi vězni i ostatními kolegy. Když zrovna nevede lekce mindfullness, pomáhá svým svěřencům se správnou přípravou kávy nebo domácími úkoly z matematiky.

Jakkoli je ke svému okolí laskavá, doopravdy si k tělu nepřipouští nikoho. Její život mimo věznici si pouze odvozujeme, už od prvních minut je ale jasné, že nebude zrovna růžový. Evin vnitřní svět sám o sobě připomíná vězení. Její uzavřenost umocňuje kamera Jaspera J. Spanninga, která postavu snímá skrz mříže, skuliny a jiné ohraničené prostory.

O iluzi ženy, která je navzdory své životní tragédii osvícená, přicházíme ve chvíli, kdy do věznice nastoupí mladý recidivista Mikkel (Sebastian Bull). Není to jen nebezpečný agresor, ale především Evin osobní nepřítel. Při svém posledním pobytu ve vězení totiž v záchvatu vzteku brutálně zavraždil spoluvězně Simona, který byl shodou okolností také Eviným synem.

Ale protože Eva svou minulost před kolegy i vedením tají, nikomu nepřijde podezřelé, že se nechá převelet na oddělení s nejvyšší ostrahou, aby měla Mikkela neustále na očích. O tom, že je Simonova matka, ostatně neví ani on. 

Zatímco Tísňové volání by obstálo i jako rozhlasová hra, Dozorkyně by s nadsázkou mohla fungovat jako němý film. Více než dialogy jsou tady nositelem významů nuance v Evině tváři.

Při snaze o pochopení jejích vnitřních pochodů se spoléháme na Knudseninu výmluvnou mimiku, která odráží neustálý boj s protichůdnými emocemi. S napětím sledujeme ženu, jejíž etické zásady pomalu vytlačuje touha po pomstě. 

Dle Möllera byl Sebastian Bull do role Mikkela obsazený proto, že jeho vzhled i herectví kombinují energii nebezpečného zločince a malého, zranitelného chlapce. Také jeho minulost si můžeme pouze domýšlet.

A přestože ho zákonitě považujeme za viníka, který si svůj trest zaslouží, postupně nám dochází, že ani Eva zřejmě nebude postava, které bude jednoduché bezmezně fandit. Své nové postavení totiž zneužívá k tomu, aby Mikkela pomalu psychicky i fyzicky týrala. 

Jejich pokřivenému vztahu, který balancuje mezi nenávistí a pochopením, nikdy pořádně neporozumíme. Oba jsou outsideři, kteří se propadají hlouběji a hlouběji do spirály špatných rozhodnutí. A my při každé jejich interakci přemýšlíme nad tím, kdo má větší právo na pomstu a kdo na odpuštění.

Dozorkyně je film nabitý morálními dilematy, která nakousne, ale záměrně ponechá bez rozsudku. Po jeho skončení nám tedy zůstává řada otázek a pořádná úzkost.