Deník z Varů: České filmy chtějí vidět všichni. Ale jen na festivalu
Do českých kin přišlo v prvních pěti měsících letošního roku jen 4,6 milionu diváků, tedy o více než deset procent méně než loni, oznámila v neděli na festivalu trochu chmurně Asociace producentů v audiovizi. Co se však týče českých filmů ve Varech, propad návštěvnosti se nekoná a zájem o ně je tradičně obrovský. Je ale v případě očekávaných titulů Mord a Vlny o co stát?
Loni se ve Varech promítala studie stárnoucích vztahovačných matek pasujících se věčně do rolí obětí Přišla v noci, letos se znovu v hávu komedie podobným způsobem pitvají věkově spříznění otcové.
Šedesátník Karel, jehož hraje stejnojmenný otec režiséra Adama Martince, si ve filmu Mord také myslí, že dělá všechno správně a neomylně, jen okolí to samozřejmě nevidí.
Tím se myslí především rodina, která přijela na tradiční zabijačku, během níž se naporcuje rok vykrmovaný pašík. Taková akce by měla sloužit hlavně k utužení vztahů, z té letošní se ale zdá, že už se možná organizuje tak trochu na sílu.
Že do ní už vstupuje příliš vzájemných křivd. Takže je dost možná poslední, jakkoliv Karel samozřejmě nevidí, kdo se do ní nutí.
Martinec tuhle atmosféru velmi zručně propisuje do komicky laděných situací rytmizovaných i úsečnými dialogy, v nichž se členové rodiny hašteří a pošťuchují.
Festival tvrdí, že Mord v tomhle ohledu evokuje vrcholná díla československé nové vlny, z láskyplné ironie výsledku postaveném na odpozorovaném detailu je ale spíš cítit, že se režisér vrací dost možná na dvorek vlastní rodiny.
Soudě z bouřlivého potlesku na premiéře ve Velkém sále se v téhle rodině, kde si přes všechno brebentění nedovedou říct to podstatné, vidělo opravdu hodně diváků.
Chce se dodat, že filmy takto vystavěné na povědomých vztahových půtkách to mají v lecčems možná až nespravedlivě jednoduché – Mord však na cestě k diváckým sympatiím spěchá spíš přes opravdovost než podbízivost. A to říkám o filmu, kde člověk uklouzne na bahně a polije se prasečí krví.
Tahle tvůrčí lehkost, kterou prokazuje Martinec, však tentokrát bohužel chybí Jiřímu Mádlovi, který v pondělí před stejně nacpaným a rovněž potleskem vestoje bouřícím Thermalem uvedl svoje ambiciózní Vlny.
V nich skládá poctu novinářům Československého rozhlasu, kteří před a během roku 1968 svým vysíláním v mezinárodní redakci vzdorovali zločinné moci. A to je vše.
Mádl totiž točí jako horlivý fanoušek historie, který chce s těmi nejlepšími úmysly zrekonstruovat skutečný příběh.
Vysekl ale film tak placatý, že vám opravdu stačí si přečíst anotaci, protože hlouběji se nepůjde, jakkoliv zde režisér nechává svou hlavní postavu technika rozhlasu v podání Vojtěcha Vodochodského podepsat spolupráci se Státní bezpečností. Morální dilemata ale frázemi nevytvoříte.
Pokud v Mordu dokázalo množství postav ožít i na malém prostoru, podobně ansámblové Vlny jsou v tomto ohledu naopak umělohmotné, čemuž samozřejmě nepomáhá, když musí hrdinové vzletně hovořit o svobodě slova nebo demokratických hodnotách, popřípadě se ptát kolegů, zda mají zprávu ověřenou ze dvou zdrojů.
Tím nechci říct, že by film stál na místě – díky kameře Martina Žiarana a střihu Filipa Maláska prostupujeme do příběhu pomocí rychlých montáží, Mádl pak svoje postavy umisťuje i do archivních záběrů a mnoho scén mají umocnit takzvané needle dropy v podobě dobových písní.
Mádl je ale vybírá příliš očividně, bez taktu a na sílu. A to dost tenhle film definuje.